Vatikánské prověrky

Katolická církev má talent na špatné nápady. Po neutuchající sérii sexuálních skandálů vydal Vatikán pro všechny adepty kněžství doporučení, aby před nástupem do semináře podstupovali psychotesty. Odhalí-li se v nich „nejasná sexuální identita“ nebo „silně zakořeněné homosexuální sklony“, mají smůlu. Dokument, který schválil i papež Benedikt XVI., chce být dokladem toho, že nepříliš populární církev nezůstává k vlastním problémům lhostejná a hledá řešení. Bohužel však našla jedno z nejméně vhodných.

Hlavní námitka zní - proč by homosexuálové nebo jinak sexuálně orientovaní muži nemohli sloužit jako kněží? Pro katolické duchovní přece platí celibát, tak proč se potom zajímat o jejich vrozenou orientaci ? Z pohledu katolické teologie je nežádoucí homosexuální chování, ale proč někoho diskvalifikovat na základě vrozených preferencí? Katolická církev tu nechtěně potvrzuje, že homosexuály považuje za apriori méněcenné a náchylné k pohlavnímu zneužívání. Řešení problému, který jí v posledních letech přinesl tolik negativní publicity, znovu hledá ve starých předsudcích místo v sebereflexi. Nic by přitom nepotřebovala víc.

Odkojená marxistickou propagandou a spokojená se svým ateistickým pohledem na svět považuje velká část zdejší společnosti celibát za něco z podstaty divného. Jeho někdejší zavedení bývá s oblibou vysvětlováno snahou kléru ochránit církevní majetky, které by jinak připadaly manželkám a potomkům. Je to značně zjednodušený pohled. V mnoha duchovních tradicích má celibát – někdy ovšem dobrovolný nebo vyhrazený konkrétnímu období duchovní cesty – důležitou roli. Podstatné je, jak se s ním nakládá.

V katolickém podání celibát zkostnatěl v neúnosně těžké břemeno, naložené na záda duchovních. Vyžaduje se povinně, svobodná diskuse o jeho roli i oprávněnosti je v konzervativním prostředí téměř nemožná. Možnosti sdílet obtíže sexuální abstinence s ostatními takřka neexistují, v obci panuje tradiční nedůvěra k psychologii a psychoterapii a o úskalí celibátu se mlčí i v kněžských seminářích.

Náročnost celoživotní abstinence ještě posiluje fakt, že katolická tradice má na rozdíl od východních duchovních nauk k dispozici jen velmi málo účinných technik, jak s nahromaděnou sexuální energií nakládat. Kněz Tomáš Halík například v jednom svém eseji kacířsky přiznává, že on sám zvládal celibát s pomocí zenbudhistické meditace.

Přidáme-li k tomu sexuálně nevázané klima dnešní doby, v němž se diecézní kněží pohybují, a tradiční uzavřenost a hierachii církve coby typické podhoubí pohlavního zneužívání, nelze se divit, že o skandály v církvi není nouze. Žádné psychotesty na ně však nepomohou. Jen otevřená diskuse a hledání nových možností, jak s mimořádně obtížným úkolem sexuální abstinence v dnešní dobře žít. Ponechat celibát jako dobrovolné rozhodnutí kněžích, nad jehož porušením nevisí hrozba exkomunikace, se nabízí jako první.