To nejlepší z vnitra

Pro divočejší část populace dnešních čtyřicátníků se to nezměnilo ani po dvaceti letech. K mnoha obrazům z mládí, které ji dodnes spolehlivě vyhazují z křehké stability, patří i policejní škodovka napěchovaná nepřátelskými uniformami.

Rozum velí, že takhle se na to dnes už dívat nejde, ale zkušenost těla nelze ošálit. Ty obličeje v čepicích za sklem auta byly vždy ve své přesile nebezpečné. Není divu. Svého času - a především na přelomu osmdesátých a devadesátých let - byl nevyrovnanými a agresívními policisty, opojenými vlastní mocí inzultován kdekdo. A nemuselo jít hned o aktivní odpůrce padajícího režimu. V hledáčku každodenních pochůzkářů, kteří vždy neovladatelně tykali každému, kdo nevypadal na padesát, toho bylo a je dost a dost. Teeneageři, kteří se na nočních tazích pohybují svým městem sice v mezích zákonů, ale tak uvolněně, že to budí policejní zájem. Bikeři, kteří jezdí po chodníku nebo v noci vozí své rozjařené kumpány domů „na štangli“. „Kluci a holky odvedle“, kteří chodí do baru bez občanky a cestou domů se zarytě odmítají legitimovat. Studenti, kteří na cestách rozbalují své spacáky na nádražích a drze tvrdí, že jejich nocleh tam nikomu přeci nemůže vadit. A tak dále.

Není to nic výlučného. Nejrůznější obtížně překonatelné zážitky si s sebou nese každý. A člověk má často oprávněný pocit, že to není nic, s čím by se obecně dalo mnoho dělat. Cesty a podoby osobních traumat se jen těžko sdílejí a jejich náprava je zpravidla privátní záležitostí.

Teď je se ale stalo něco, co potvrzuje naději, že na těžkém putování ke změně staré mapy nám může spousta věcí výrazně pomoci. Třeba jednoduché a a srozumitelné symboly. Jeden z nich je tady s námi už pár týdnů. Zdejší policie v rámci náboru nových lidí a ve jménu halasné (a hodně drahé) modernizace, s níž přišel ministr vnitra Ivan Langer, přelepila svá auta po americkém vzoru nápisem „Pomáhat a chránit“. V české kotlině dokonale vycvičené v umění skepse a ironie ta novinka vzbudila spíš posměch. Novináři se až na pár výjimek pozastavují nad tím, že vstřícný nápis si na auta napsal sbor, jehož členové nejsou schopni zjednat pořádek na silnicích a jemuž se rozpadají léta budované elitní jednotky.

Policií dnes cloumá spousta problémů. Zkušenost ulice říká, že mnohé hlídky si dodnes neosvojily schopnost se v krizových situacích ovládat a jednat s nadhledem. Stejně tak platí, že bez odvahy policejních elit vyšetřovat zločiny, které prorůstají do vysokých politických pater zůstanou všechna hesla prázdná a všechny opravené služebny a nová auta budou k ničemu.

Přesto je absurdní ta dvě slova na autech policii vyčítat jako pokrytecká. A nejen proto, že policisté ten silný symbol vstřícnosti potichu naplňují už jen tím, že jim letí před očima kdykoli vezmou za kliku auta a my ostatní jej můžeme používat jako zbraň v případě, když se cítíme policií ohroženi.

Opřít se můžeme především o zážitek, že čtrnáct kouzelných písmen už teď přineslo do českých ulic dosud nevídanou lehkost. A to i těm nejméně důvěřivým, kteří si už pomalu zvykali na to, že pokud budou svým dětem vysvětlovat potřebnost místní policie, budou u toho vždy cítit nepřekonatelný nádech absurdity. Z jejich pohledu vypadají přelepky na autech jako zdaleka nejlépe utracený zlomek oněch zhruba dvou miliard, které chce policie do své modernizace policie investovat.