Svatouškovský patriot

Možná je těch bizarností poslední dobou jenom příliš. Možná má pravdu Anneke Huddala, když v aktuální čísle Respektu ve sloupku „Jiné oči“ píše o sebemarginalizaci České republiky, kdy novináři řeší podružné kauzy v jejichž blátě se pak utopí všechna závažná témata i argumenty. Jenže jak se má člověk toho pocitu absurdní a fantaskní skutečnosti zbavit, pokud mu excesy české politické scény podružné nepřijdou a nemůže je vyhnat z hlavy? Svádět to na podzimní deprese? Únavu? Možná lysohlávky. Jak jinak by mohl projít bez většího povšimnutí veřejnosti a komentátorů výrok ministra vnitra Ivana Langera v sobotních Lidových novinách?

„Považuji to za přirozené. Neporušil jsem žádný zákon, nezneužil jsem žádnou svoji pravomoc, kterou jsem tehdy měl. Respektive já jako poslanec žádnou neměl. A nechoval jsem se v rozporu s etickými principy. Já jsem šel za vedením jedné banky a řekl jim: ´Tenhle projekt mi byl představen, mně se velmi líbí, protože je to česká firma. Pokud ho uznáte jako ekonomicky způsobilý, bude fajn, když ho podpoříte´.“

Ministr Langer tu mluví o osm let staré události, kdy se odprodával podíl největší české stavební firmy IPS a on jako poslanec šel lobbovat za jeho odprodej realitnímu magnátovi Luďku Sekerovi a svému příteli Ivanu Kyselému. Ivan Langer se hájí patriotismem, prý chtěl, aby podíl padl do českých rukou, dělal to zadarmo a jeho chování je „krystalické“. Pokud by byl ale jeho poslanecký lobbing průzračný jako křišťál, musel by v tu chvíli zastupovat veřejný, ne soukromý zájem jednotlivce nebo finanční skupiny. Navíc - Ivan Kyselý mu později půjčil dva miliony korun k opravě domu v Olomouci. Jak chce Ivan Langer dokázat, že půjčka dvou milionů a jeho lobbing spolu nesouvisely? Nijak. Žádnou povinnost vysvětlení necítí, nejlepší obranou je útok: „Tahle otázka je jako z bolševického trestního práva, které bylo postaveno na principu ´dokaž svoji nevinu´.“

Jak se má člověk zbavit té bezmoci, kterou při takovém projevu arogance moci cítí? Pokud Ivan Langer není schopen na zcela logickou otázku věcně a klidně odpovědět a místo toho jen podrážděně odštěkává, o mnohém to svědčí. Pokud ne přímo o jeho vině, pak rozhodně o špatném vychování a aroganci vůči veřejnosti. I kdyby tu totiž žádná souvislost mezi půjčkou a lobbingem nebyla, Ivan Langer jako poslanec jednal přinejmenším neeticky, protože zastupoval - ještě jednou: soukromý, ne veřejný zájem.

Jak se nad to povznést? Jak vůči tomu zůstat lhostejný? A hlavně - jak Ivana Langera a jemu podobné dotlačit k odpovědnosti? Pomocí právních regulí, které pro lobbing vymezí pravidla? Tady ale přece není potřeba systémových regulí, stačí zdravý rozum a stávající trestní zákoník. Pokud policie odhalí, že Ivana Langera vedla k lobbingu nekalá motivace, může proti němu zasáhnout. To by ale jejím nejvyšším úředníkem nesměl být… ano, zase Ivan Langer. Žijeme v útrobách hada, který se kouše do ocasu.

Člověka už se jímá zoufalství a napadají ho násilnické myšlenky. Třeba něco na způsob druhé pražské defenestrace. Zatím v tom příkopě v kupách hnoje ale sedí česká společnost. A Ivan Langer se směje v okně.