Šťastná paní Kateřina

„Naprosto mě vyděsilo, že jsou mezi námi lidé, kteří jsou schopni něco takového udělat," svěřila se médiím šéfka organizačního výboru libereckého mistrovství světa v klasickém lyžování Kateřina Neumannová. Její úžas se týkal toho, že někdo krátce před zahájením mistrovství vypnul sněžná děla a podpálil několik mobilních záchodků. Kateřina Neumannová zřejmě žije v dost uzavřeném světě a musí to být šťastná žena. Mimo tento její svět totiž žijí lidé, kteří jsou schopni i mnohem otřesnějších činů, než je útok na mobilní toaletu. Jistě – zapalovat záchodky a partyzánsky vypínat sněžná děla není chvályhodná věc, nicméně reakce hlavní manažerky šampionátu je v lecčems symbolická. Slavné liberecké lyžařské klání jakoby opravdu z „jiného světa“ bylo.

Jsou to zvláštní závody. Původně je organizátoři chtěli pořádat v horách, to z různých důvodů neprosadili, tak se na lyžích bude běhat na okruhu v nížině, kde v zimě zpravidla sníh nebývá. Nyní tam sníh náhodou je, ale vloni při generálce nebyl, tak ho tam pořadatelé naváželi z chráněných horských oblastí. Organizátoři také původně tvrdili, že nebudou mít žádné nároky na státní kasu, ale nakonec z ní odčerpali přes půl druhé miliardy korun. Závody, při jejichž přípravě, jak se nyní ukazuje podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, se také pravděpodobně kradlo a podvádělo.

Protest v podobě vypnutí děla, které vane sníh do nížiny nezpůsobilé pro lyžování, se tak najednou nejeví, jako něco zcela otřesného nebo zcela nepochopitelného. Upozorňuje na absurditu celé akce, o níž její organizátoři nadále hovoří jako o největším sportovním svátku, jaký kdy v Česku byl. A k níž kritici dodávají, že je to sice hrůza, ale když se to už dostalo tak daleko, nelze než to se skřípěním zubů dokončit a přát si, aby to dobře dopadlo.

Jistě, sportovci za tu absurditu nemohou. Trénují, dřou a místo konání šampionátu si nevybírají. Nemohou za ni ani diváci, kteří se prostě chtějí bavit. Což ovšem neznamená, že je někdo nutí, aby se té absurdity účastnili, nebo o ni nepřemýšleli. I sportovec nebo divák prostě mohou zapnout svůj „občanský“ mozek (jak se to koneckonců očekávalo například na olympiádě v Pekingu).

Zasněžování krotké nížiny, investice miliardy a půl, machinace s několika desítkami milionů korun nebo ničení horských luk samozřejmě nelze srovnávat s praktikami čínského režimu. Nicméně nekriticky přijímat nebo dokonce oslavovat absurditu je vždycky problém. Projeví se to totiž pravděpodobně v tom, že přijde další – možná ještě větší - absurdita. A znovu se prosadí bez větších problémů.