Špatně střižené sako
Recenzenti se tentokrát vzácně shodli: Evžen Oněgin v Národním divadle je propadák. Režie Andreie Serbana se minula s látkou a orchestru ani zpěvákům pod vedením dirigenta Johna Fiore se to nepodařilo kompenzovat.
Recenzenti se tentokrát vzácně shodli: Evžen Oněgin v Národním divadle je propadák. Režie Andreie Serbana se minula s látkou a orchestru ani zpěvákům pod vedením dirigenta Johna Fiore se to nepodařilo kompenzovat.
Na scéně se toho děje hodně, ale překvapení se nekoná: Oněgin se brodí umělými květy, trsá v nočním baru, je homosexuál a jede po Lenském (to tedy není poznat, ale režisér to prý říkal na tiskovce). Na forbíně si hraje s revolverem a na konci se dokonce zastřelí. Tady si Serban popletl Puškina s Čechovem, ale ono to vyjde nastejno.
Evženova vnitřního zápasu zůstane totiž divák ušetřen, stejně jako Taťániných slz. Prostě se ho to netýká. Což je o to smutnější, že pokud má nějaká opera opravdu moc člověka dojmout, je to právě ČajkovskéhoEvžen Oněgin. Tady ale, s výjimkou několika čísel, ani samotná hudba nevyzněla tak, aby divák mohl zavřít oči a jenom poslouchat. Na vině bylo provedení, které jemnou, barevnou muziku místy zploštilo, a také zbytečný spěch. No ano, propadák. Přesto je na tom podniku něco opravdu sympatického, je tu důvod zakřičet: bravo! Národní divadlo oslovuje nové umělce, hledá nové cesty, riskuje. Při tom jistě musí občas šlápnout vedle, ale to vůbec neznamená, že by nemělo hledat dál.
Teď k recenzím, nebo spíš k jediné. Je to střelba do vlastních řad, ale ženská empatie vítězí v tomto případě nad kolegialitou: Petře Fischere z Hospodářských novin, bylo opravdu třeba věnovat třetinu kritické reflexe „nemotorným širším bokům“ představitelky hlavní role a dokonce je umístit do mezititulku? Ubohé boky, ubohá Taťána, ubohá paní Chodowicz – doufejme, že je nad věcí. Vždyť podle té (jak ji jen nazvat: hulvátské, mužsky šovinistické, prostě hloupé…) novinové poznámky mohou za nepovedenost celé inscenace de facto právě její boky! Ony jsou důvodem „herecké nemotornosti“ hlavní představitelky, která „ničí celou moderní koncepci“. Jistě, k tomu, aby si kritik povšiml, jak „intenzivně“ obepínají džíny v prvním jednání něčí zadnici, toho nepotřebuje moc vědět o opeře. Ani o Čajkovském. Ani o Puškinovi. Vlastně o ničem. K tomu stačí ostrozrak a notná dávka nevkusu.
Což mi připomíná, že otázky vkusu se osobitým způsobem dotkl Josef Chuchma z MF Dnes ve svém Zápisníku z 21. 3.: „Jak tedy věrohodná může být kupříkladu výtvarná, divadelní či operní kritika od pisatele, jehož oblečení prozrazuje základní estetický nevkus?“ Rozbor tohoto názoru by nás dovedl zřejmě až k německým romantikům. Pro teď se ale spokojme s konstatováním, že základní nevkus, který se prozrazuje v myšlenkách, je pro stránky novin určitě škodlivější. Třeba u Fischera bych dala přednost špatně střiženému saku a nevyleštěným lakýrkám.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].