Salám s sebou, sláva!

To bylo pozdvižení! Minulý týden zakázalo Chorvatsko dovážet do země masné a mléčné výrobky včetně těch pro osobní spotřebu. Mezi Čechy panika, lidé začali hromadně rušit dovolenou na Jadranu a znervózněly i malé české cestovky a především chorvatští hoteliéři. „Pro nás sezóna skončila dříve než začala,“ postěžoval si jeden z nich českému tisku. Ve středu ráno už ale zase bylo dobře: Chorvatsko oznámilo, že zákaz ruší. Je to příběh jako vystřižený z nějakého filmu o Homolkových: než jet někam bez vlastních konzerv, radši zůstanem doma.

Chorvatsko má krásné moře, usiluje o vstup do Unie a střídavě se tam smí a nesmí vozit salám. Průměrný čtenář českých novin se toho o dnešním Chorvatsku víc nedozví. A turisté, kteří se dnes rekreují v Dalmácii plné českých nápisů o hlubší poznání většinou neusilují. Odpočívají, povídají si s místními lidmi směsí slovanských jazyků, kterou Chorvati považují za češtinu a Češi za chorvatštinu. A shodnou se s nimi v jednom: velké věci necháme stranou, protože těch malých (například povolení přivézt si salám) je na nás až dost.

Chorvatsko se orientuje na turismus, má s tím zkušenosti a dělá pro turisty co může. Reaguje na jejich přání (viz výše) ale hlavně postavilo jednu z nejlepších moderních dálnic v Evropě, která dnes vede daleko za Split. Kulturně vzato patří do Evropy stejně samozřejmě jako my všichni, kdo máme za společné předky Rakušany. Jako datum přístupu Chorvatska se někdy zmiňuje rok 2010, někdy dokonce už rok příští.

Jenže Chorvatsko jako společnost se ještě pořád potácí v poválečné morální krizi. Její příznaky jsou dobře patrné i na pobřeží a k jejich rozpoznání nejsou zapotřebí ekonomické ukazatele, ale pouhý pohled. Kolem kdysi kvetoucího Splitu rostou narychlo vystavěné provizorní domy a ohavné panelákové kostely. Portréty papeže a  nebožtíka Franjo Tudjmana visí všude tam, kde kdysi shlížel ze zdi maršál Tito. Některá městečka stavějí Tudjmanovi pomníky.

Nacionalistické nápisy typu „Chorvatsko Chorvatům“ a „cizinci ven“ jsou běžné. Rekreovat se v Chorvatsku fyzicky je krása, ale odpočinout si na duchu v tak napjatém a úzkoprsém prostředí vyžaduje hroší kůži. Aspoň pokud se rozhodnete vnímat víc než přírodu a víno. Po válce totiž z Jadranu zmizel svěží kosmopolitní duch, v němž se mísily rakouské, islámské, srbské a italské vlivy. Domácí lidé jsou často zaražení a mají co dělat, aby se protloukli. Nejlépe na tom jsou samozřejmě Chorvati, kteří si našetřili v Německu a vrátili se domů, aby si splnili sen: mít vlastní hotýlek na pobřeží.

Od roku 1991 klesl podíl nechorvatských obyvatel (tj Srbů, Bosňanů a dalších) skoro o 12 procent. Od roku 1948 klesl roční přírůstek obyvatelstva z 0.8 na 0.4. procent.

Jsou to všechno jenom čísla a postřehy. Zdaleka ne všichni Češi se neobejdou bez guláše v konzervě. A zdaleka ne všichni Chorvaté jsou bigotní nacionalističtí katolíci, kteří sice chtějí Unii ale konzervativní myšlení je jim nade vše. Problém je, že právě takoví lidé někdy začnou určovat tón těm ostatním. V Česku, v Chorvatsku i jinde.