S bubli nebo bez?

Ještě vodu. „S bubli nebo bez?,“ ptal se vždycky Jaroušek, prodavač z potravin. Jenže zboží i otázek je čím dál víc. Ze spotřebitelství se stala věda a také boj za vlastní práva.

V novém Respektu vyšel článek o kávě. Jen těch možností, z nichž si současný český spotřebitel vybírá svůj hrnek kafe: turek nebo espresso, velká nebo malá, značky té, nebo oné (protože jedna je víc a druhá méně pražená a tahle má více robusty a méně arabiky). Nyní se v dobrých obchodech v Česku, tak jako třeba v dobrých obchodech v Londýně a Paříži, dá vybírat ještě také jestli z Kostariky nebo z Jávy, a pak ještě jestli fair trade.

Doby, kdy šel člověk do obchodu pro jedno kafe, jedno mléko, olej a šest rohlíků jsou evidentně pryč a každá tahle jednotlivá položka se změnila v desítky možností (v docela průměrně zásobené Bille lze napočítat dvanáct druhů oleje na vaření).

Je to bezpochyby výdobytek, a většina spotřebitelů je za to ráda. Poučili se o specifických vlastnostech slunečnic a řepky a mají své důvody, proč nakupují zrovna takhle. Spotřebitelé se za posledních dvacet let vzdělali v teorii i praxi a mají také mnohem víc informací. Nová příručka ministerstva zemědělství o označování potravin má na padesát stránek. Na onom zmíněném oleji musí být napsáno třeba i to, jak a za jaké teploty byl lisovaný. U kávy je zaručeno, že to je skutečně káva a má víc než 0,6 procenta kofeinu. Nakupující se sice nedozví, jestli to je arabica nebo robusta, ale může se zeptat. A ptá se, protože sebevědomí spotřebitele se také zvýšilo a klidně klade všetečné dotazy, jako se to už naučili studenti ve školách a občané na úřadech.

Spotřebitel má na své straně také civilizované zákony. V posledních letech se česká spotřebitelská legislativa přizpůsobila evropské, a tak se občanovi potvrdilo to, v co dřív jen intuitivně doufal. Třeba že není povinen dostávat do schránky každý den horu letáků. Nebo že nová věc má být bez chyb a vydržet dobře sloužit aspoň dva roky.

A kupodivu, už i u nás se našli i spotřebitelé - idealisté, kteří se dali za svá práva do boje a dokonce zvítězili. Organizace SOS Spotřebitele eviduje z poslední doby například případ lékařky, která se soudila kvůli reklamaci pantoflí. Boty, které nemohla nosit, protože černily v nemocnici linoleum, nakonec výrobce musel přijmout zpět a vrátit zaplacených sedm set korun. Právě proto by tyhle pantofle měly vstoupit do dějin. Jsou živým důkazem, že neohrožený spotřebitel a občan se v Česku přece jen může domoct standardními prostředky svého práva. I když je to třeba jen právo na boty s čistou podrážkou.