Rozhodný Sarkozy

Když v srpnu roku 1991 zachmuřený soudruh Janajev z televizní obrazovky oznámil převrat, krymskou internaci soudruha Gorbačova a vyhlásil Státní výbor pro výjimečný stav, vypadalo to, že perestrojkou zmítaný Sovětský svaz opět nabere ten správný bolševický kurz. Navzdory pádu železné opony a změnám ve střední a východní Evropě. Přesto tehdejší francouzský prezident Mitterrand neváhal a okamžitě uznal legitimitu Janajeva a jeho kompliců. Coby první, a jak sled událostí efemérního puče ukázal, i poslední západní státník.

Propastný rozdíl mezi někdejší opatrnou politikou Francie vůči Rusku a její současnou podobou nelze lépe vyjádřit. Byť tentokrát nejde o postoj k mocenskému boji za hradbami Kremlu, ale k mocenským choutkám Kremlu v případě Gruzie. Francouzský prezident Sarkozy, jehož země právě předsedá Evropské unii, v tomto směru udělal kus záslužné práce.

Nejenom že díky jeho aktivitě nejsou rozjeté ruské tanky v Tbilisi a skončilo prolévání krve. Díky jeho nekompromisnímu požadavku na ukončení bojů a stažení ruských vojsk se tanky opravdu zastavily a vracejí se do původních pozic. Což představuje bezprecedentní čin. Zastavilo Rudou armádu v Maďarsku, Československu nebo v Afghánistánu mezinárodní rozhořčení nebo protesty?

Jedna věc ale pořád uniká nebo se jí nepřikládá význam. Sarkozy z pohledu Moskvy přece nereprezentuje bohatou, ale malou Francii, která sovětským mocenským praktikám kdysi ustrašeně kývala či je přecházela mlčením. Francouzský prezident zastupuje kolos Evropské unie, demograficky skoro čtyřikrát početnější než dnešní Rusko, ekonomicky bohatší a včleněný do nejsilnější vojenské aliance světa.

Ruští vůdci vždy rozuměli jedině síle. Daleko lépe než Evropané, zahledění do svých žabomyších sporů a upjatých nacionalismů, proto tuto sílu spojené Evropy chápou. A Putin může Saakašvilimu do telefonu stokrát opakovat, že na stanovisko Západu se… Kdyby to byla pravda, měl by už v Tbilisi na tancích přivezeného satrapu.

To je pro nás pozitivní lekcí z celé gruzínské aféry. Navzdory všem nedostatkům Unie žijeme ve společenství, které nelze přehlížet. Jeho váha by mohla být ještě větší. Jen pro to něco udělat. Třeba stát se Evropany.