Radar jako Sparta nebo Slávie

Autobus MHD byl poloprázdný a vypadalo to i v tom horku na bezproblémovou cestu. „Podepíšete se pod petici za referendum?“ zeptali se z ničeho nic dva šedesátníci, sedící přes uličku. „Jaké?“ zeptal jsem se. „Kvůli radaru,“ odpověděl jeden z nich. Jen jsem zavrtěl hlavou a měl věc za vyřízenou. Ale pánové se pustili přede mnou do debaty. Byla to zajímavá slova a dokonale ilustrovala celonárodní debatu na téma radar.

Ten bude čumět, až se Američané rozlezou po celém světě. Ten chlapík vůbec neví, která bije. Až bude tato země plná Američanů, to se bude divit. Jejich slova mne nijak nevzrušila. Vedle komunistů žiji už padesát let.

Zdaleka ne všichni mluví o problému radar tak hloupě. Ale přesto celá debata stojí na emocích, provokacích, neurčitě formulovaných světonázorech a bůhvíčem. Ať jde o hlasy pro radar, proti němu nebo pro referendum. Ale debata, která nestojí na argumentech je zbytečná. Diskuse o radaru v Česku ovšem nemůže stát na logických argumentech, na to víme o radaru a jeho potřebě velmi málo. Ale potřeba debaty o radaru je v této společnosti velmi silná. Tak slyšíme emotivní vyznání lásky k Američanům, provokativní ne „kouli v Brdech“, trapné řeči o americké rozpínavosti.

Vzpomněl jsem si na hádku, kterou jsem slyšel v mládí. Moje babička se hádala s mým dědečkem, co že to nalezli při výkopových pracích v Plzni. Byla to bomba, říkala babička. Byla to puma, tvrdil dědeček. K těmto slovům nedodali už ani slovo navíc. Nedohodli se a já se nikdy nedozvěděl, co v Plzni našli. Možná mezi bombou a pumou není žádný rozdíl.

Pokud jde o radar, můžeme se bavit o tom, nakolik je tato společnost zbabělá a bojí se jít do rizika. Můžeme se dohadovat, jestli se lidé zalekli ruských hrozeb o přesměrování raket. Můžeme mít strach z přítomnosti amerických vojáků. Ale k vyřešení zásadního problému jestli tu radar postavit nebo ne, to nijak nepomůže. Stavba radaru je aktivita, která tak moc souvisí s naší zahraniční politikou, a našimi závazky obrany světa, bojem proti terorismu, která tak souvisí s celým světem, že mluvit o radaru se dá jen v jasně pojmenovaných souvislostech. Nemůžeme všechny příčiny a důsledky a všechny okolnosti nahrazovat jen emocemi a prvoplánovými agitkami, protože si neumíme položit tu správnou otázku a nepokusíme se na ni najít nejvhodnější, nejpřiměřenější odpověď.

O to se v Česku zatím nikdo nepokusil. Diskuse o radaru se nese v duchu sportovního fandovství. Jsi sparťan nebo slávista? Potřeba vyhlásit referendum o stavbě radaru v Česku tedy připomíná spíše touhu uspořádat anketu, která zjistí, kolik v České republice žije fandů Slávie či Sparty. Vysvětlení proč fandit tomu či onomu klubu si už každý najde nebo to „tak nějak cítí“. Bez emocí se nedá žít, řídit se jen rozumem je nuda. V případě radaru je ale emocí až moc.