Průvodci totalitním děsem

Ústav pro studium totalitních režimů prochází krizí, je v rozvratu a jeho vedení si počíná nekompetentně. Tak to alespoň tvrdí novinové zprávy z posledních několika týdnů.

Jenže zároveň s kritikou přichází na pulty knihkupectví publikace dokumentující minimálně to, že práce ústavu má hlavu a patu a začíná publiku postupně naši nedávnou minulost opravdu „natvrdo“ předkládat.

A začal vlastně tím nejdůležitějším: pečlivě zdokumentovanými případy obětí na životech čtyřicetileté komunistické zvůle nejen během okupace v roce 1968 (včetně pozapomenutého a vyjimečného příběhu Poláka Riszarda Swice, který se na protest proti ní upálil) ale na svém webu v současnosti zveřejňuje i ukázky ze své budoucí ucelené práce - chmurné defilé našich spoluobčanů, kteří díky komunistickému teroru skončili na pankráckém popravišti. Snad úplně poprvé si tak můžeme prohlížet jejich tváře, přečíst podrobné životopisy. A třeba zjistit, jako v případě v roce 1949 popraveného úředníka a funkcionáře sportovního klubu Slavia Jaroslava Borkovce, že měl ochrnutou ruku z nacistického koncentráku, číst autentickou kopii jeho soudního spisu s překlepy, rozsudek trestu smrti. Můžeme si prohlížet roztřeseným písmem maminkou napsanou žádost o milost, její strohé úřední zamítnutí, žádost o vydání ostatků a nakonec i malý papírek se zprávou estébáka podepsaného značkou 61/Šc, jak se během své práce „dostavil v sedm hodin ráno před krematorium, sledoval příbuzné, kteří přišli v půl osmé, dvacet minut strávili s farářem v márnici, pak se odebrali na elektriku a odjeli směrem ku Praze“. Tak ucelený obraz děsu má svou autentickou sílu, vždyť podobných příběhů je zhruba kolem dvě stě šedesáti.

A brutálních konfrontací nás bude jistě čekat ještě daleko víc: vždyť jsme společně s ústavem teprve někde na začátku a třeba v případě časů normalizace se budeme zřejmě teprve potit. Před dvěma týdny jsme se mohli i díky jeho práci celkem uceleně dozvědět o celém průběhu okupace Československa v roce 1968: vyposlechli si tehdejší fatální odsudky okupantů, viděli celou řadu mrtvých těl přikrytých zakrvácenou státní vlajkou. A otázka pro badatele je nasnadě. Jak je totiž možné, že jsme na něco tak dramatického mohli tak rychle zapomenout a až na čestné výjimky upadnout do apatie a lhostejného zapomnění? A to nám líčí své zážitky živí pamětníci, které takřka rozstříleli. Pořád přece někde žili, měli své ošetřující lékaře, chodili do práce, měli své přátele, rodiny. Přesto se jejich příběhy dozvídáme až teprve dnes. Pokud nás Ústav pro studium totalitních režimů dokáže provést i takovými věcmi, je jeho práce skvostná.