Okupace čtyřiceti let

Za pár dní si připomeneme čtyřicet let od okupace Československa vojenskými hordami zemí komunistické Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Svět se od té doby sice hodně změnil, nicméně některé momenty jakoby se měly opakovat a jistě je dobré si je připomenout.

Noční tmou se nese mohutné hučení motorů, silueta matky se vyklání z okna. „Bude válka,“ říká směrem do pokoje k vyděšenému otci, bývalému politickému vězni, který si v padesátých letech odkroutil v komunistickém kriminále víc jak sedm let z napařených osmnácti. „Všechno snad začíná úplně znovu,“ odpovídá tiše ze tmy.

Ráno pak vidíme, jak po obzoru táhnou nekonečné kolony těžkých vozidel, zelený kolos tanků s vojáky v sepraných uniformách dokonce výhrůžně projel téměř pod našimi okny. „Budou nás střílet nebo zatýkat?“, ptá se s úzkostí otec. Nikdo ale nic neví, jen z rozhlasu se ozývá mdlý hlas kapitulujícího Alexandra Dubčeka. Tak alespoň vypadaly první okamžiky sovětské okupace v roce šedesát osm na konci prázdnin u babičky v Hrádku u Rokycan autora těchto řádků (shodou okolností jen něco přes deset kilometrů vzdáleného od místa plánované výstavby radaru).

„Nevidím je, číhají snad za rohem,“ říká ostražitě kolega hudebník z kapely DG 307. Právě společně prcháme před několika policejními auty při zátahu na chartisty během prvního výročí srpnové okupace v roce 1978. Šťastně jim unikáme a pak se ukrýváme na chatě u známých. Několik dní strachy neotvíráme okna, nesvítíme, ani nevycházíme ven. O nikom z přátel nic nevíme, jen že před domem kolegy Vráti Brabence z Plastic People stojí na stráži policejní auto, někoho dalšího snad chytili a sedí v cele. Jinak jsou ulice Prahy pusté jako po vymření, slyšet jsou jen odměřené kroky zesílených hlídek mužů v zelených uniformách s pistolemi a vysílačkami u pasu.

Po dalších deseti letech se situace téměř opakuje. Řada policistů v bílých přilbách se pomalu dává do pohybu a zběsile mlátí obušky všechny, kdo jim stojí v cestě. Prchající dav pronásleduje mohutný proud vody z policejních stříkaček, vyděšení lidé utíkají, kdo v panice zakopne, má smůlu. Jsme na Václavském náměstí a právě vrcholí první občanské protesty v Československu - legendárního tzv. Palachova týdne.

Komunismus se sice naštěstí pro nás už dávno octnul v propadlišti dějin a spolu s ním i zdejší režim, ale jakoby toho pořád nebylo dost: takřka ty samé okamžiky strachu a hrůzy vidíme i po dalších dvaceti letech. Vyděšené tváře, krev, střelba, mrtvá těla po ulicích a dunící tanky s hrozny zarostlých ruských vojáků s namířenými samopaly. Jenže tentokrát nejde o unikátní momentky dávného dramatu sovětské okupace pořízených v pražských ulicích před čtyřiceti lety fotografem Josefem Koudelkou, ale o žhavou současnost obyvatel Gruzie.