Jak jsme nedávno psali v papírovém Respektu (45/2008), na Mostecku vzniká nové jezero. Ta zpráva už dávno zapadla v záplavě dalších událostí. Přitom na severu Čech se právě teď pomalu a potichu děje něco vskutku kolosálního.
Těžba ve všech dolech tu postupně končí a přibližně do třiceti let by měla ustat docela. Spolu odchodem těžebních strojů tady vznikají desítky kilometrů volné krajiny, do které se postupně vrací život. A je otázka, jak z touhle krajinou naložit.
Pohled na opuštěné doly je svým způsobem fascinující. Není to sice zrovna oku lahodící obrázek; rozvrtaná země pořád dává znát, že se tu dělo cosi nadmíru podivného. Ale sledovat návrat travin, stromů a zvířat do míst, ze kterých zdánlivě všechen život vymizel, je docela vzrušující. Dosud se na severu žilo z drancování přírodních zdrojů, což se podepsalo jak na krajině, tak na lidech, kteří jí obývali. Teď dostali krajina i lidé novou šanci.
Zdá se, že zatím nepanují pochybnosti, jak tuhle šanci využít: doly se jeden po druhém zatápějí. Pohled na mapu severních Čech od Ústí nad Labem až k Sokolovu už teď tak trochu připomíná krajinu tisíce jezer. A mají tu vznikat další.
Zatím jsou se zatápěním jenom dobré zkušenosti. V bývalém dolu Chabařovice nedaleko Ústí, kde ještě na konci devadesátých let autor této glosy obdivoval industriální eleganci pracujícího velkorypadla, je dneska jezero s vodou průhlednou do čtyř metrů. Místní se sem chodí koupat a opatrně mluví o tom, že ubylo prachu a ani vzduch není tak suchý, jak byl.
Existuje ale ještě jedna metoda, jak s místními hektary volné krajiny naložit: nechat ji prostě být, ať si příroda poradí sama. Že výsledek může stát za to, ukazují opuštěné lomy v Českém krasu. I tady se kdysi – i když v daleko menším měřítku – kutalo v zemi. Dnes tu jsou přírodní rezervace, které za pěkného počasí přitahují stovky návštěvníků.
Nevýhodou téhle metody je, že se musí nějaký čas počkat, než se příroda vzpamatuje a sama sebe okrášlí do té podoby, aby byla atraktivní ne jenom pro biology a fajnšmekry, ale i obyčejné rodinky s dětmi. Odborníci tu dobu odhadují na dvacet až padesát let. Spoustě lidí se také nelíbí krajina plná „neušlechtilých“ náletů. Zdaleka největší komplikaci ale způsobuje skutečnost, že samoobnova krajiny nic nestojí. Tohle vpravdě nejlevnější řešení by připravilo těžařské firmy o státní dotace na rekultivace a firmy rekultivace provádějící o práci. Takže k tomu, aby se krajina na severu ponechala svému osudu, jaksi chybí vůle.
Severní Čechy každopádně pořád stojí před šancí získat svůj vlastní Grand Canyon, stejně jako střední Čechy mají svůj legendární lom Amerika. Pořád je tu dost míst o jejichž budoucnosti zatím není definitivně rozhodnuto. Jde jenom o to prosadit na severu jakési bezzásahové zóny. Těžaři se za ně brát zrovna nebudou, ale svůj hlas by měla zvednout odborná veřejnost jako jsou biologové nebo krajináři. Jejich potomci jim za to jednou možná budou děkovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
