Najednou to jde

Téměř bez povšimnutí proběhla minulý týden v Ústí nad Labem konference o bojovnících proti fašismu. To by nebylo nic zvláštního. Až na fakt, že tématem učeného setkání nebyli čeští antifašisté, ale Němci, respektive čeští Němci, kteří nepodlehli snům o nacistické říši a rozhodli se proti ní aktivně bojovat. Zakončil se tak tříletý projekt Zapomenutí hrdinové, který měl za cíl zmapovat osudy tisíců Němců, kteří sice nešli s hitlerovským režimem – ale po válce šla zato řada z nich do odsunu.

Ještě před pár lety by konference zakončující historické bádání o německých antifašistech působila jako roznětka k výbuchu na politické scéně. Samotná existence antifašistů z řady českých Němců totiž zpochybňuje Benešovy založené na principu kolektivní viny Němců. Na nezpochybňování dekretů – ať už jsou založené na čemkoliv – naproti tomu zakládala svou státnickou identitu většina českých politiků. Ještě před šesti lety byla věčná platnost dekretů (a zároveň strašení sudetskými Němci) tématem předvolebních kampaní. Před čtyřmi lety poslanci drtivou většinou odhlasovali zákon, podle kterého se muž, po němž jsou dekrety pojmenované, zasloužil o stát. Jakoby byl výklad historie, podle kterého si všichni Němci vyhnání zasloužili, jediný možný.

To se teď ale změnilo. Čeští historici mapují příběhy lidí, které ukazují, že historie je daleko barvitější. A ministr zahraničí Karel Schwarzenberg chválí jejich práci slovy, že díky ní, „by se mělo stávat stále samozřejmějším umět a chtít pojmenovávat věci jejich pravými jmény, ať už se jedná o Lidice a Ležáky, nebo o Přerov či Postoloprty.“ Stavět vedle sebe válečné události, ve kterých Němci masakrovali Čechy, s událostmi poválečnými, kdy si oba národy role vyměnily, byla ještě nedávno věc nepřípustná. Najednou to jde. Tváří v tvář dobře zmapovaných osudů tisíců statečných Němců se už těžko tvrdí, že oni všichni byli ti „zlí“, zatímco mi ti „hodní“.

Poválečný odsun sudetských Němců ostatně považuje za spravedlivý stále méně občanů Česka. Jak nedávno ukázal průzkum CVVM, před pěti lety považovalo vyhnání za spravedlivé šedesát procent respondentů. Nyní je jich 48 procent. Podobné je to s Benešovými dekrety. Počet lidí, podle kterých nelze rušit jejich platnost, klesl ze 67 procent na 52. Možná se časem ukáže, že s tou dosud proklamovanou nedotknutelností dekretů to není tak žhavé.