Moc bezmocných Václava Havla

V sobotu proběhla v paláci Lucerna dlouho očekávaná premiéra filmu Občan Havel. Divák tak konečně mohl zhlédnout už dopředu slibovaný gejzír úsměvných scén ze zákulisí pražského Hradu či pikantních chvil s Václavem Klausem či Milošem Zemanem. Recenzenti měli pravdu: Václav Havel se rád směje, dělá si ze sebe legraci a člověk nabývá dojmu, že se vlastně pobytem na Hradě ohromně baví. Dá se sice spekulovat, co obsahují desítky hodin dalšího materiálu a jak věci vypadají bez přítomnosti kamer, mnohem důležitější je ale informace, kterou divák postupně jen tak letmo získává a na kterou dvě hodiny sestřihu bohatě stačí: totiž, že nejvyšší post ve státě zastával laskavý muž, který se plaše chová i ke svým podřízeným, nic neskrývá, je trpělivý, umí naslouchat, ovládá se a má zájem vyřešit kdejakou zapeklitost čestně.

Dvě hodiny sledujeme příběh jedinečného člověka, který má starost o své okolí a mezi milými příhodami téměř jakoby bokem brilantně okomentuje kdejakou situaci, dokáže bystře odhadovat a nabízí čerstvý a nečekaný pohled. Kouteckého a Jankův dokument tak připomněl jak veliký vklad v této zemi Václav Havel má a co vlastně osobně a s velkou statečností mnohokrát prokázal, že totiž v politice či ve správě věcí veřejných může jít o cosi hlubšího, než jen o nějaký osobní prospěch či dílčí ideologický boj a že člověk je především svobodná bytost s možností zodpovědné volby. Film Občan Havel může divák vlastně chápat i jako důležitý vzkaz do blížících se prezidentských voleb. Je totiž dalším kamínkem do mozaiky až téměř metafyzické Havlovy teze o moci bezmocných. Tentokrát s plachým úsměvem.