Lekce New Yorkem

Opisovat od města, které je samo větší než Česká republika, nemusí vždy dobře fungovat. Zvlášť pokud jde o složitá koncepční řešení. Jenže když dojde na detaily, na počtu obyvatel až tak nezáleží. Pro Prahu i další česká města proto stojí za pozornost rapidní změna, kterou v posledních pěti sedmi letech prochází “hlavní město” světa New York.

První postřeh při sledování práce tamní administrativy je banální, ale možná nejdůležitější: ať už jde o šéfku agendy newyorské dopravy Janette Sadik-Khanovou nebo další přední členy administrativy Michaela Bloomberga, obvykle dávají najevo, jak mají své město rádi a jak je práce v jeho službách těší. Jde o nutnou podmínku toho, aby práce radních za něco stála, směřovala skutečně k potřebám města a jeho obyvatel. Mít vlastní město rád znamená lépe odolávat nástrahám korupce a osobní pohodlnosti, hledat dobrá řešení, být otevřený moderním receptům municipální politiky.

Pražané si naopak drželi dvacet let v čele magistrátu více méně jedny a ty samé lidi, kteří žádné emoce ke svému městu necítili. Praha pro ně byla kořist, kterou si cynickým způsobem rozdělovali - a kdokoliv se jim do toho snažil někdo z veřejnosti mluvit, byl ironizován nebo rovnou označený za nepřítele. Fakt, že to většině pražských voličů nevadilo, je na jinou debatu. Každopádně výsledkem je zadlužená městská kasa, rozpočet zatížený velkými projekty a nedostatek peněz na drobná, ale potřebná řešení veřejného prostoru.

Právě v tomto směru je možné hledat další poučení z New Yorku. Starosta Bloomberg si k sobě vybral lidi, kteří razí jednoduché a logické zásady: třeba že město se má proměňovat z pohledu těch, kteří jej užívají nejvíc, to znamená chodců, kteří tráví nejvíc času ve veřejném prostoru. To totiž nakonec rozhoduje o kvalitě města víc než počet minut, za který se dá městem projet autem.

Česká města jsou trochu v pasti toho, co považují za největší přednost - staré budovy, památky. Zvlášť Praha měla a má pocit, že z nich vyžije a víc se snažit nemusí. Postupem času ale bude stále víc přicházet na to, o jaký jde omyl. Kvalita života ve městě, zvlášť pro rezidenty, se nepočítá stářím kamenů, z nichž je postavené. Víc rozhoduje – spolu s úrovní služeb - kvalita veřejného prostoru, chuť trávit v něm co nejvíc času. Právě v tom je New York možná ideální inspirací.

Reportáž o veřejném prostoru v New Yorku najdete v Respektu 51–52/2013 pod titulkem Město, které nikdy nespí na vavřínech.