Spisovatelé zejména od poloviny minulého století využívali sílu svého slova také na obranu svých kolegů, jejichž životy a svoboda jsou ohrožovány různými typy diktatur. Význam této chvályhodné tradice rozšířilo nedávno jedenáct významných spisovatelů o nový rozměr: zvedlo svůj hlas na obranu svého kolegy Milana Kundery, který sice žije ve svobodné Francii, ohrožena je však podle jejich názoru jeho čest, a to „nactiutrhačskou kampaní“.
Bohužel, projev jejich stavovské solidarity se nápadně podobá tomu, proti čemu oni sami protestují. Má totiž charakter kampaně, navíc opravdu postavené na „pochybných základech“. Příběh udání Milana Kundery je sice relativně složitý, ale jedenáct světových spisovatelů se zjevně nepokusilo zorientovat se alespoň v základních faktech.
Proti jasně znějícímu archivnímu dokumentu (z roku 1950) o udání a proti svědectví pamětnice staví signatáři Kunderovo vyjádření, jímž „obvinění kategoricky popřel“. Tendence důvěřovat tvrzení věhlasného intelektuála je jistě přirozená, v tomto případě s ní ale bohužel nevystačíme. Už proto, že Milan Kundera minimálně v jednom bodě nemluví pravdu.
On (a později i jeho český právní zástupce) prohlásili, že spisovatel hlavní aktéry příběhu nezná. V případě oběti udání Miroslava Dvořáčka je to sice pravda, ale dvě další postavy – Ivu Militkou a Miroslava Dlaska (pro připomenutí: žena, u níž si agent západní rozvědky Dvořáček schoval věci, a její budoucí manžel, který o tom tehdy řekl Kunderovi) to ale pravda není. Paní Militká (a před svou smrtí i Dlask) si na Kunderu vzpomíná dobře a v knihovně má dokonce knihu, kterou spisovatel páru osobně věnoval.
Jde o Kunderovu prvotinu, sbírku komunistické poezie Člověk zahrada širá, vydanou v roce 1953. Tedy pouhé tři roky poté, co se odehrálo zatčení na studentské koleji Kolonka. V tu dobu byl Kundera neznámý začínající básník, který nerozdával autogramy na potkání. „Mirkovi Ivě na památku (nikoli k čtení) Milan“ stojí na úvodní stránce knihy. Je velmi nepravděpodobné, že by takhle osobní věnování napsal někomu, koho nezná. Samozřejmě nelze vyloučit, že si Kundera tehdejší známé nepamatuje, pak se ale můžeme legitimně ptát, co dalšího jeho paměť vytěsnila.
V prohlášení literátů se o Kunderovi dále dočteme, že „svědectví významné vědecké osobnosti z Prahy ho jasně zbavuje podezření“. Míněn je literární historik Zdeněk Pešat, který vydal k případu prohlášení (podobně jako v případě Kundery se jej není možné dále ptát, protože odmítá rozhovory s médii). Pan Pešat ovšem v příběhu nefiguruje jako „vědecká osobnost“, nestranný, důvěryhodný posuzovatel, jak se signatáři stačí naznačit. Jde o dalšího svědka a vzdálenějšího aktéra příběhu. Kdyby byl povoláním kominík, vyšlo by to nastejno.
Zdeněk Pešat tvrdí, že se mu Miroslav Dlask kdysi svěřil, že Dvořáčka udal on. Je nutné si položit dvě otázky: Mluví Pešat pravdu? A pokud ano, co to znamená ? Na první nenajdeme jasnou odpověď, protože Dlask již nežije. Týdeník Respekt ale oslovil několik starých přátel Dlaska, spolubydlících z kolejí, členů rodiny. Dlaska popisují jako uzavřeného introverta, který se s ničím moc nesvěřoval a o událostech na koleji se jim nikdy slovem nezmínil.
Připusťme, že v případě Zdeňka Pešata, který byl funkcionářem KSČ na filozofické fakultě, udělal výjimku. Zbavuje to potom Kundery podezření? Ne. Jedna z verzí, s kterou původní článek pracoval, totiž počítala s tím, že na udání Dvořáčka se podíleli Dlask a Kundera společně. Jednoduše, ona „významná vědecká osobnost z Prahy“ nevyvrací vůbec nic.
Signatáři ve svém prohlášení dále tvrdí, že Kunderova čest je pošpiněna „na přinejmenším pochybných základech“. Experti z Archivu bezpečnostních složek, tedy v tomto smyslu nejpovolanější české instituce, se však zaručili za to, že dokument s Kunderovým udáním je autentický. Není také pravda, jak se v západních médiích někdy píše, že šlo o záznam tajné politické policie, který mohl být zmanipulovaný. Strojopis byl sepsán na běžném policejním okrsku v Praze.
Mezi signatáři prohlášení na obranu Milana Kundery je několik osobností, které mají bolestné zkušenosti s autoritativními a totalitními režimy. Je sice pochopitelné, že silou svých autorit hájí dnešní čest svého kolegy, ale je škoda, že tuto autoritu nevyužili také na výzvu k otevřené debatě o komunistické minulosti v padesátých letech. Obětí tehdejšího režimu totiž nebyl Milan Kundera, ale pan Dvořáček a mnoho tisíců dalších mladých lidí, jejichž talenty, možná i literární, nedostaly šanci se rozvinout.
Petr Třešňák, redaktor týdeníku Respekt a spoluautor článku „Udání Milana Kundery“.
Martin M. Šimečka, šéfredaktor týdeníku Respekt.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
