Kit do nepohody

Těžko odhadovat, kam až dojde čerstvé pozdvižení okolo českých předsednických plastik, které mají být podle plánu dnes v Bruselu oficiálně představeny Evropě. Instalace rozhodně nudná nebyla. Dílo výtvarníka Davida Černého, který společně s kolegou Krištofem Kinterou a teoretikem Tomášem Pospiszylem zhmotnil nejrůznější stereotypy, skrz něž se můžeme dívat na jednotlivé evropské země, spoustu lidí nepotěšilo. Bulhaři už si stěžovali na urážlivé spojení s tureckým záchodem a výbuchy nadšení nevyvolává ani plastika Italů kopulujících s míči nebo Nizozemí, zalité mořem tak, že z něj vykukují jen osamělé mešity.

Autoři ale ještě před oficiálním uvedením odhalili to hlavní: soubor Entropa, prezentovaný jako práce sedmadvaceti unijních autorů (každý si měl podle materiálů střílet ze své vlastní země) je výhradně českým dílem.

Mystifikace (doplněná fiktivními profily i webovými stránkami neexistujících umělců) způsobila v Evropě nervozitu a doma pozdvižení. Evropský vicepremiér Saša Vondra prohlásil, že po odhalení pravdy na Černého „řval“ a že kdyby to věděl, nikdy by podobnou akci nedovolil. Černý se poté oficiálně omluvil, ale o tom, kdo co skutečně věděl, si můžeme myslet své. Pro mnoho lidí bude asi problém, že výtvarník uměleckou mystifikaci v rámci omluvy shodil ze stolu formulací, že původní plán - s nímž se ucházel o zakázku - se prostě nestihl. Bez ohledu na tento problém je na tomto místě možné se radovat, že na Vondrova slova nedošlo a všichni se chystají na oficiální premiéru.

Bruselská skládačka totiž může kromě pochopitelných pocitů studu nebo trapnosti vyvolat i stav nefalšované euforie.

Upřímně řečeno – zrovna z tohoto místa není dvakrát vhodné nad českou výzdobou jásat (především kvůli tomu, že podstatnou část díla zaplatil vydavatel Respektu). A není to možná ani dvakrát objevné, ale je příjemné to zopakovat. Trapasy, které vymodelované stereotypy přinášejí, stejně jako reptání, že místy jde o až příliš jednoduché čtení, drtivě přebíjí uvolněná naděje, že v drhnoucím evropském stroji je něco zásadně zdravého. Jen pár generací od války můžeme sledovat, jak se nekorektní – a jistě i urážlivé – dílo věší na společný dům a čeští diplomaté vysvětlují, že umělcova svoboda je navzdory potížím nedotknutelná.

A směrem domů je možné nahlas zajásat, že práci na díle pro Brusel dostal výtvarník, jehož dosavadní práce rozhodně nenaznačovala, že připraví sochy podporující „klid na práci“.

V místních poměrech to totiž není automatické. Stačí si připomenout jaro před osmi lety. Tehdy přišel shodou okolností opět David Černý s nápadem, postavit na místě někdejšího slavného pomníku sovětského tanku na pražském Smíchově (který začátkem devadesátých s kamarády přebarvil na růžovo) uklidňující reminiscenci v podobě růžového torza, nořícího se do země. Radní Prahy 5 souhlasili, ale po stížnosti ruské ambasády se projekt zadrhl. Tehdejší premiér Zeman se se vší vervou postavil na stranu někdejších okupantů a prohlásil, že topící se tank je „arogantní nepromyšlený projev mentality generace sprejerů, které chybí jakákoli empatie k historickým souvislostem".

Od té doby jako by uplynulo milion let.