Kabát je král

Část redakce, především O., který pochází z venkova a trpí alergií na vše přihlouplé, k čemu vesnice tíhne, prohlašoval, že je znechucen mediální dominancí uřvané hospodské kapely, která zasťiňuje vše kvalitní, co česká hudba nabízí. I kdyby byl článek o Kabátu sebelepší, on jej prý nikdy ani nezačne číst. Městští přemítavci (mezi nimi i autor těchto řádek) namítali, že právě hluboký novinářský ponor do toho nejpokleslejšího někdy o společnosti prozradí víc, než oslava kvality. I kvůli nedostatku času se o Kabátu nakonec v aktuálním  Respektu nedočtete a O. jej může s klidem přečíst celý. Obrovská účast na výročním koncertu, která předstihla návštěvnost nedávné show Madonny, přesto nutí alespoň k internetovému  zamyšlení.

Ta nejjednodušší úvaha říká, že popularita Kabátu je klasickou rovnicí masového úspěchu, která radí skloubit nevkus s talentem a profesionalitou. Počátkem 90. let se kapela prosadila stylem, který měl pravděpodobně nejblíže k heavy metalu, na rozdíl od jeho tehdejších českých protagonistů však Kabáti nezpívali zauzlené metafory o branách pekel, ale vsadili na klasickou hospodsko-outsiderskou tématiku a mířili přímo na komoru. (Přiznejme, že v tomto raném období skupinu krátce poslouchal i pubertální autor těchto řádek, zatímco O. již tehdy hluboce trpěl.) Hrdina Kabátu byl (a zůstává) ožralou, kterému celý svět může políbit šos, ale on necítí žádnou hořkost. Žije vesele, nic mu není svaté, huláká na celé kolo, a má se u toho dobře. Vztyčený prostředník u něj doplňuje ironie a veskrze souhlasný postoj k životu, zejména jeho nočním kratochvílím.

Jako identifikační vzor pro věkovou skupinu 14–18 to funguje velmi dobře, obzvláště na vsi, kde přežívá jistá zhrzená averze vůči Praze a jejím moudrým řečem. Skupina vždycky uměla rýmovat a z nejolezlejších hudebních klišé stvořit chytlavé hymnické refrény, časem se navíc muzikantsky dosti zprofesionalizovala a z metalové party se stala jednička hitparád. Zatímco Kollerova Lucie se v 90. letech snažila dokázat, že i česká mainstreamová hudba se může přiblížit sofistikovanější inteligenci západního popu, Kabát vyřvával, že si bohatě vystačíme s tím, co už u nás na hnoji vyrostlo.

Na tom, jak hloupé a zároveň populární jsou písně Kabátu, se dá samozřejmě snadno vystavět úvaha, jak pokleslý zůstává vkus českého publika. Nic proti ní, ale neříká všechno. Za vší hospodskou oplzlostí skrývá fenomén Kabátu i jistou (snad O. odpustí) haškovskou notu. Na rozdíl od jiných masové oblíbených tvůrců jako je Daniel Landa s jeho siláckou záští nebo slizce ohebná pop generace Karla Gotta, tihle pánové pějí své pitomosti alespoň zvesela a s jistou sebeironii. Z onoho vysmívaného „čecháčkovství“, které Michal Horáček kdysi popsal jako triumvirát buřty-pivo-nenávist, jim zřetelně schází to poslední. Vidět sama sebe s ironií je příjemná česká vlastnost, která u hospodských rockerů s ambicí stát se zlatým hřebem estrád televize NOVA, není tak docela samozřejmá.

Těsně před uzávěrkou, kdy napětí v redakci vrcholí, už autor těchto řádek nevydržel a poslal kolegovi O. odkaz z Youtube s pradávným hitem skupiny s vše říkajícím názvem Má jí motorovou. Hrdina Kabátu si v ní zděšen stěžuje na ženu, jež ho hrozí usouložit k smrti. Česká rocková historie nabízí jen málo strašlivějších kousků, než je tento. Snad se O. nebude zlobit, když prozradíme, že po chvíli se se sluchátky na uších smál na celé kolo. To by se mu s Landou ani Michalem Davidem nestalo.