Jednou to zaplatíme
Pro Českou republiku má soustředění pozornosti na podmínky, za jakých tady přicházejí děti na svět, stále ještě revoluční význam.
Když před pěti lety vyhlašoval francouzský programátor a aktivista Bernard Bel poprvé Světový týden respektu k porodu, jeho fanoušci rozhodně nečekali žádný planetární zásah. Dnes startuje v pořadí šestý ročník této akce. A přestože se mezitím přihlásili zájemci z Anglie, Brazílie, České republiky, Mexika, Portugalska nebo Španělska, určitě bychom po ránu vytáhli z rukávu pozoruhodnější a méně luxusní události. I když jak se to vezme.
Konkrétně pro Českou republiku má soustředění pozornosti na podmínky, za jakých tady přicházejí děti na svět, stále ještě revoluční význam. Úsvit života běžného tuzemce dnes totiž rozhodně nepatří mezi obrazy, díky nimž se ujišťujeme o nezadržitelné cestě vytouženým směrem k bohatším a svobodnějším západním sousedům. Lapidárně řečeno: každá zdravá nastávající matka čelí v místních špitálech riziku, že se její – původně zcela normální - porod může zásluhou panovačných zdravotníků kdykoli proměnit v nepříjemné – a pro další život nebezpečné - drama.
Je to pro nás pro všechny nelichotivá pravda. A přitom se ještě na přelomu tisísiletí zdálo, že i v českém porodnictví se věci – stejně jako všude jinde - mění k lepšímu. Něco bylo skvělé už tehdy. Místní čísla kojenecké úmrtnosti patří v evropském srovnání k těm lepším. Doktoři mají k dispozici čím dál kvalitnější techniku a bravurně zasahují u všech myslitelných komplikací včetně dopravních nehod (jako třeba nedávno po srážce tramvají v Ostravě, během níž zachránili těhotnou ženu i její dítě poté, co nastávající matce probodla po nárazu zlomená tyč v kabině hrudník).
Problém vězel (a stále vězí) jinde. Zdejší lékaři byli z dob komunismu zvyklí vnímat každý porod jako nemocniční případ, o jehož scénáři rozhoduje zdravotník – a nikoli matka (podrobněji viz například text Znovu spolu od lékařky Heleny Máslové v aktuálním Respektu). A dodnes až na výjimky nepřijali koncept „přirozeného porodu“, který funguje v mnoha zemích Evropy a v jehož rámci se zjednodušeně řečeno předpokládá, že matka je schopna rodit sama a že dobře ví, jaký „servis“ potřebuje (nemocnice v tomto modelu funguje pouze jako záloha pro případ komplikací).
Nic není automatické. V Evropě jsou na cestě od striktně lékařského k přirozenému porodu od osmdesátých let a situace se podle jednotlivých zemí podstatně liší (v Holandsku rodí třetina žen doma bez lékaře, ve Španělsku nebo v Itálii, dávají matky přednost nemocnici a lékům proti bolesti).
Nás ale tlačí k zemi, co už bylo naznačeno výše: cesta ke změně se v Česku zadrhla. Na přelomu tisíciletí se na zdejším trhu začaly objevovat první překlady přelomových knih o přirozeném porodu. V pražské nemocnici na Bulovce fungovalo „Centrum alternativního porodu“. Založily ho porodní asistentky, vyškolené stážemi v Holandsku a Dánsku a centrum se za drobný příplatek pokoušelo maximálně vycházet vstříc potřebám matek. Nový vítr chytila i porodnice ve Vrchlabí, jejímž leitmotivem bylo minimální zasahování lékařů do průběhu porodu. V Praze vznikl první porodní dům.
Pokusy o alternativu ale během pár let zmizely ze světa. Obě pracoviště byla pro neshody s nadřízenými zavřena a nic je nenahradilo. V porodním domě se dodnes kvůli úřednickým obstukcím a odporu lékařů nesmí rodit. Pokud dnes matky požadují při porodu citlivé a vstřícné zázemí, vedou k němu jen dvě cesty: korupce nebo konexe. Kdo je nemá, riskuje problémy. Přestože porodnice čím dál častěji deklarují, že se řídí „přáním matky“, v akci se zpravidla znovu potvrdí teze, že „porod vede lékař“.
V silně hierarchickém modelu českého zdravotnictví to vypadá, že změna je v nedohlednu. Mladí lékaři, kteří jsou k poměrům kritičtí, jsou svoje výhrady ochotni sdělit maximálně kamarádům v hospodě. Veřejná kritika starších kolegů je pro jejich kariéru příliš riskantní.
Jistou – byť nijak oslnivou - naději na změnu vzbuzuje pohyb, který lékařská elita zatím úspěšně vykazuje do mantinelů marginálního šílenství. Stoupající nespokojenost rodičů s panujícícm systémem způsobuje, že v České republice stoupá počet porodů doma. Přesná čísla nejsou k dispozici, ale podle svědectví porodních asistentek jde aktuálně o stovky případů ročně. Průřez klientelou je ve všech směrech pestrý (vzděláním počínaje a majetkovými poměry konče) a pokud ji něco spojuje, je to obava z komplikací při porodu v porodnici. A ochota platit reálnou cenu (porod doma přijde na pět až osm tisíc a pojišťovny ho samozřejmě neproplácí). A tady je možná ten prostor. Pokud nepřijde změna z nemocnic, mohly by ji přinést třeba zdravotní pojišťovny. Co když v budoucnu některá z těch menších v boji o klienty nabídne, že porod doma prostě proplatí? Pokud by se ono „nezodpovědné šílenství“ stalo jen jedním z možných modelů, nemocnice by na to nějak reagovat prostě musely. Doufejme, že větší schopností poslouchat to, co jim zdejší matky už osmnáct let marně říkají.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].