Já sem patřím víc

Vlak sviští schengenským prostorem na trase Budapešť – Hamburg. V Bad Schandau, kousek za Děčínem, přistoupí němečtí pohraniční policisté. Kráčejí velkoprostorovými vagóny, prohlížejí si pasažéry od shora až dolů a občas někoho požádají o doklady. Zaměřují se výhradně na osoby jiných barev: ve vlaku sedí několik Asijců, asi pět tmavších osob, které mohou pocházet odkudkoliv z jihu a muž, který je Ind anebo Rom. Bílých se prohlídka netýká, a stejně to vypadá při cestě zpět. Tentokrát ale počítají barevné pasažéry policisté v českých uniformách. Sedím si jako správná bílá memsáhib s počítačem na klíně, v duši neochvějnou jistotu, že mně se to už netýká. Pokud by se někdo mužů v uniformě zeptal, zda jejich chování nemá náhodou rasistický podtext, řekli by jistě, že nemá.

Kontrolují prostě lidi, kteří se jim nezdají. Například proto, že typově nezapadají do celkem homogenní bílé populace postkomunistických zemí, kudy vlak projíždí. Všichni přece vědí, že v nových schengenských zemí čekají spousty ilegálních migrantů na příležitost, jak se konečně dostat do Německa. Ale jak potom policista pozná, že třeba já nejsem Ukrajinka, která na tu příležitost léta čekala s nimi někde v Praze s propadlým vízem v pase? Kdo říká, že pán naproti mně není Bělorus? A proč se takhle chovají i čeští pohraničníci? Procházka cizineckých policistů vlakem prostě svědčila o tom, že podezřelí jsou jim hlavně lidé jiných ras. Mimochodem: v tom vlaku měli všichni doklady v pořádku a ti mladí Asiati mluvili česky jako já.

Je to problém, který západní Evropa zná už celá desetiletí: všichni lidé jsou si tu rovni, ale někteří jsou si rovnější. Evropská Unie přijímá statisíce uprchlíků, ale evropské země nejsou a asi nikdy nebudou přistěhovalecké. I když tak někdy dlouho vypadaly. My Evropané na přistěhovalectví nemáme, protože své země považujeme za vlastní teritorium, kam můžeme někoho pozvat na návštěvu anebo mu nabídnout doživotní útočiště. Ale to ještě vůbec neznamená , že ti hosté budou „jedni z nás,“ i kdyby v Česku uměli nazpaměť celého Seiferta a v Bavorsku jódlovali lépe než domácí. A čím budou barevně odlišnější, tím budou podezřelejší, třeba je budou chránit stejné zákony jako nás.

Tohle všechno je smutné, ale není to nové. Nová byla pouze má náhlá bohorovná jistota, že já teda už pas nikomu na hranicích ukazovat nemusím, protože já, bílá osoba s laptopem, sem právem odjakživa patřím. A nový byl pro mne i náhlý děs, že takhle arogantně smýšlí v Evropě nejspíš několik set milionů bílých lidí.