Díky za prohru českých fotbalistů

Zoufalé komentáře v novinách, brankářova omluva národu i zpřelámané vlaječky povalující se v blátě u silnice. Česko si prožilo den hlubokého zármutku a jen pomalu se vzpamatovává z konce svých nadějí na fotbalovém Euru. Svým způsobem je to ale všechno převrácené na hlavu – ta osudná prohra byla vlastně skvělá.

Pomineme-li svět nabalujícího se fotbalového „byznysu“, ústředním motivem v úsilí profesionálních gladiátorů v kopačkách je především pocit vítězství – jednoznačného, úplného a nekompromisního vítězství ve složitém světě. Právě takhle evidentně vnímá fotbal většina českých sportovních komentátorů, když mluví o „obrovském neúspěchu“ a „bolestivém zklamání“ z letošního Eura.

Jenže fotbal je – minimálně pro diváky – především zábavou. A kvalitní zábava stojí také na kvalitně vystavěném příběhu. Pokud by nám šlo o příběh, splnilo přitom právě nedělní utkání Česka s Tureckem svůj účel dokonale. Po dvou úvodních brankách zdánlivě nechybělo vytouženému tažení k bráně čtvrtfinálové slávy nic. Koncert sportovního umění v bezvadně šlapajícím týmu musel upoutat každého. A přišla i geniální zápletka – krizi způsobil ten, jež byl právem považován za nejpevnější článek týmu. Že se tak stalo chybou hodnou začínajícího gólmana okresního přeboru, přitom není detail – paradoxy fungují v opravdu silných příbězích skvěle.

Nedělní utkání bylo rozhodně silným příběhem. Platí na něj dokonce zatím nejosvědčenější postup pro psaní divadelních her: expozici skvělého začátku následovala kolize v podobě vyrovnání, krize při otočení skóre i peripetie v podobě agresivních výlevů a skomírající jiskřičky na opětovný obrat. Katastrofa je silnou pointou vždycky. Kdo se tak nechal fotbalem bavit, mohl se i na konci radovat – byl to úžasný a strhující zážitek!

Ke schématu antické tragédie se někdy přidává i „katarze“ – jakési očištění, které si po konci příběhu odnášejí především jeho pozorovatelé. Neškodolibá radost z osudové prohry českých fotbalistů na Euru je možná právě tím posledním článkem v mozaice. Na celém představení se totiž skutečně nepovedlo jediné: docenění těch výjimečných okamžiků kritikou i auditoriem.

Namísto ovací se hrdinové dočkali jen spekulací o tom „co by bylo, kdyby…“ a okamžitého vyhlášení ankety o „nejhoršího hráče“. České vítězství by přitom ten prvotřídní fotbalový opus mohlo shodit na úroveň béčkové soap opery s možná o dost méně strhujícím koncem záhy.