Cynický ochránce práv

Když se nám nelíbí, co říká soused u piva, lze nad tím mávnout rukou. Až bude na druhý den střízlivý, stejně bude mluvit jinak. Jenže co když vede hospodské – povrchní a odsudečné - řeči v novinách autorita, jakou je Otakar Motejl, veřejný ochránce práv?

Řeč je o sobotním Motejlově rozhovoru pro Lidové noviny, přesněji o jeho poslední třetině, kde promlouvá k situaci v médiích a vyjadřuje se k zákazu zveřejňování odposlechů. Nejprve se chlubí tím, že je ve vztahu k tištěným médiím „saturován deníkem Bleskem“, protože se tam dozví všechno, a to poměrně stručně (už to je na pováženou). A pak je hotov k velmi rychlým závěrům podobných těm sousedově od hospodského stolu.

Podle Otakara Motejla totiž zveřejnění odposlechu „poslouží jen nějaké sympatické novinářce nebo novináři, aby se blejskli. Ano, tomu předchází nehorázné chování těch dvou telefonujících. Ale pak je teprve katastrofální průšvih – že někdo zneužije své služební povinnosti a ten odposlech ukradne. (…) Nemají se dělat komploty, nemají se odposlouchávat telefony, nemají se ty odposlechy krást, nemají se prodávat.“

Za prvé - schválení odposlechů podléhá právnímu posouzení a schválení. Pokud vzniká nějaké pochybení už na této úrovni, měla by si v tom udělat pořádek sama policie a odpovědní soudci, kteří odposlechy schvalují.

Pokud pak někdo z policistů odposlechy ukradne a vynese je na veřejnost, nese odpovědnost on a za svůj čin je rovněž právně odpovědný. Pokud je pak podstatou novinářské práce odhalovat zlořád a nepřístojnosti této země, pak je jejich povinností na nešvary politiků upozorňovat. Soud by pak měl rozhodovat o protiprávnosti zveřejnění informací z odposlechu podle jejich obsahu – totiž jestli upozorňuje na korupční chování politiků nebo úředníka státní správy, anebo jestli bylo úmyslem jen bulvární znemožnění dotyčného na veřejnosti (případně rozehrání hry, které kromě aktérů nikdo moc nerozumí) a jestli tak případně nedošlo zbytečně k porušení práva na soukromí a ochranu osobnosti.

Jenže - policie smí uchovávat pouze nahrávky, které se nějak vztahují k vyšetřování zločinu, kvůli kterému byly nasazeny. Vše ostatní musí okamžitě skartovat, včetně hovorů na soukromé téma. Pokud tedy Otakar Motejl schvaluje paušální zákaz s trestem až pět let odnětí svobody natvrdo a pětimilionovou pokutu za citaci jakéhokoli odposlechu pořízeného policií při vyšetřování závažných zločinů, je to na pováženou.

Problém je v tom, co si Otakar Motejl pod zveřejněním odposlechů představuje: „Jestli je to něco jako Kubiceho zpráva, že Paroubek někde osahává nějakou neteř, tak to teda nevím…“ Ano, Otakar Motejl to opravdu neví a slušelo by se na úředníka jeho postavení, aby se s podstatou „Kubiceho zprávy“ nejprve seznámil i z dalších médií než z Blesku, anebo se ani k tomuto případu ani k tématu odposlechů nevyjadřoval dříve, než tak učiní. Jinak by se dozvěděl, co je v dotyčné „Kubiceho zprávě“ podstatné.

Dokument totiž mluví třeba o možném propojení proslulé privatizace Unipetrolu či licence na biolíh s vraždou Františka Mrázka, mluví o miliardových podvodech, na kterých měl podíl Tomáš Kadlec, dlouholetý kůň ČSSD v tajných službách, bývalý šéf Národního bezpečnostního úřadu a pak strategické firmy Čepro. Ve zprávě jsou ale zveřejněny i některé odposlechnuté telefonické rozhovory, které mezi sebou vedli Stanislav Gross a významní policisté – třeba Pavel Přikryl, někdejší ´mlátička´ komunistického pohotovostního pluku a pak šéf Grossovy kanceláře na vnitru.

Kdyby Otakar Motejl zmíněné fakta znal, potom by ani na námitku o zázračném zbohatnutí Stanislava Grosse nemohl v rozhovoru jen cynicky vykřiknout: „Sto milionů má dneska každý druhý!“ Když takto cynicky posuzuje dané případy veřejný ochránce práv, jakou zprávu tím dává občanovi, potažmo novináři? Pokud ombudsman pronáší tak zjednodušené soudy, pak by je měl podepřít aspoň nějakými argumenty a ne zkreslujícími výroky, za které sám média odsuzuje. A pak by možná změnil i názor na zákaz zveřejňování odposlechů.

Dnes má bohužel každý na něco rychle vykonstruovaný názor a nutno přiznat, že média to tak často chtějí. Pak to ale někdy vypadá tak, jak to líčí biolog a filosof Stanislav Komárek rovněž v sobotních Lidových novinách, když tvrdí: „… průměrně masmediální fungování si nežádá žádného samostatného úsudku, ale právě jen naladění na šumění a hučení současných trendů.“

Je velká škoda a zklamání, když se k podobnému hučení a šumotu přidává i taková autorita jako je Otakar Motejl, vážený pro zdravý a rozumný úsudek.