Co schází ČSSD

Není dne, aby lídr opozice Jiří Paroubek nebo některý z jeho stínových ministrů a ministryň ostře nezkritizovali nějaký vládní návrh. Naposledy jsme toho mohli být svědky u stínového ministra zdravotnictví Davida Ratha, podle kterého je připravovaná Julínkova zdravotní reforma pro tuhle zemi „morem“ a sám její autor pak „tunelář“.

Je na místě, aby opozice byla kritická. Nikdo přece po ní nemůže požadovat, aby jen servilně kývala na vládní agendu. Jestliže chce ale ČSSD jednou vládnout – a to chce – bylo by sympatické, kdyby nám také prozradila, jakou vůči vládní politice nabízí alternativu. Popravdě řečeno, od sociálních demokratů se toho v tomhle směru zatím moc nedozvídáme. Nechtějí radar, poplatky ve zdravotnictví, odmítají reformu veřejných financí. To vše by bylo v pořádku, kdyby jasně odpovídali na klíčové otázky dneška – jak chtějí zajistit naši bezpečnost, když ne radarem? Jestliže jí zajistit nechtějí, znamená to, že nám nic nehrozí? O jaké analýzy je tohle přesvědčení opřené? A jak chtějí zabránit každoročnímu plýtvání ve zdravotnictví a jak – když ne formou poplatků – přinutit Čechy, aby častými návštěvami u lékaře zdravotní systém nezneužívali?

Proti čemu dnes ČSSD je, víme celkem dobře. Problém je ale v tom, že Paroubkova strana – podobně jako lidovci – nedokáže přitažlivě zformulovat, jaký je její pozitivní program. A vysvětlit, co z našich obav nebo nadějí spojovaných s Paroubkovými muži a ženami by na nás za jejich vlády dopadlo.

Pohled na stranické preference ukazuje, že socialisté mají nejvyšší čas s „něčím“ přijít. Stále sice s přehledem vedou nad ODS, té ale v posledních týdnech začali po dlouhém propadu opět růst preference. Což lze podle sociologů vykládat i tak, že vyostřená protivládní rétorika už ČSSD další body neponese. A jestli se tedy rychle v dohledné době nevzpamatuje, mohla by před parlamentními volbami dopadnout podobně jako v těch posledních – sice jen těsně, ale přesto prohrát.