Co když se Sarkozy zblázní

Přišel k tomu jako slepý k houslím, říká se. V případě francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho toto přísloví sedne jako ušité. Řeč přitom není o jeho nové lásce, bývalé modelce Carle Bruniové, kterou veřejnosti nedávno oficiálně představil v Disneylandu u Paříže. „I prezident má ve volném čase právo jezdit s milenkou na kolotoči,“ ostatně prohlásila k Sarkozymu jinak kritická loňská volební konkurentka Ségolène Royalová.

Ovšem i Bruniová, a nejenom ona, by se měla mít před nájemníkem Elysejského paláce na pozoru. Podle ústavního článku 67, jenž si nechal za své vlády schválit ještě Jacques Chirac, ohrožovaný korupčními skandály z doby působení na pařížské radnici, se totiž prezident v průběhu výkonu mandátu nemůže stát objektem žádného soudního vyšetřování.

Kdyby například ten současný v cholerickém záchvatu svoji přítelkyni zbil, anebo nasekal dluhy či přestal platit alimenty na svého syna z předešlého manželství, nejenom že se mu nic nestane, ale poškozená strana ho nemůže ani žalovat. Právě v souvislosti s Bruniovou, jež se po jeho boku objevila na scéně, o této zvláštní výsadě v zemi proklamované rovnosti probíhá zajímavá diskuze.

Neboli po jakou mez chránit ústavního činitele, když jeden z pilířů demokracie – rovnost před zákonem – je v tomto případě citelně zpochybněn? Zastánci naprosté prezidentské imunity tvrdí, že takovéto protěžování hlavy státu má za cíl především ochranu před falešným nařčením typu Clintonových soudních pří s údajnými matkami jeho nemanželských dětí. Což se ale ve Francii zatím nikdy nestalo.

Zůstává tak jistá jedna věc. Vyjmutí hlavy státu z obecné jurisdikce ho staví do postavení boha, který za své činy odpovídá sám sobě. Veřejné mínění, parlament, média, sice určité pojistky představují, ovšem jak napsal týdeník Le Canard enchaine: „Kdyby prezident začal bláznit, po dobu pěti let s tím nic nenaděláme.“