A příště znovu

Cítím nutkavou potřebu něco nepříjemného prozradit. Na Evropskou unii a vlastně i na sebe.

Před třemi týdny se totiž ve Štrasburku na Evropských rozvojových dnech rokovalo o chudobě ve světě a Respekt byl přitom. Poslouchal jsem vzletné projevy francouzského ministra zahraničí i prezidenta Beninu a několik dalších představitelů nadějně se rozvíjejících afrických států, navštívil několik stánků nevládních organizací a odborných seminářů. Ale také jsem se prvně v životě kochal na módní přehlídce, kde mimozemsky vypadající, vysoké a vychrtlé modelky předváděly šaty afrických návrhářů. V bufetu jsem pojídal uzeného lososa, popíjel francouzská vína a zíral na fontánu, ze které místo vody tryskala roztavená, teplá čokoláda.

Ale byl jsem cynický a na osobní rebélii a odříkání jsem zapomněl. Taky jsem čokoládu nechal pokapávat na svou čerstvou palačinku, kterou mi monsieur v motýlku položil na talířek. Jen ty ústřice jsem neochutnal. Ne z protestu proti jednomu z Biblických hříchů, ke kterému tady v bufetu při hovorech o chudobě docházelo, ale spíš jen kvůli mým plebejským chutím. Konferenci a hostinu platila Evropská unie (zřejmě alespoň částečně z rozpočtu pro rozvojovou spolupráci).

Na všech seminářích se přitom v různých pádech skloňovala finanční krize a její nepopiratelná rizika pro životy lidí v nejchudších státech světa, které za její vznik nenesou nejmenší vinu. Kvůli krizi krom jiného hrozí, že Unie bude na rozvojovou pomoc vydávat méně peněz než dosud a že bohaté státy nesplní seznamy slibů, které chudším zemím v minulých letech na nejrůznějších mezinárodních konferencích daly. Čokoláda však ze štrasburské fontány tekla dál.

S kolegy, několika desítkami novinářů z celé Evropy, jsme do Štrasburku přiletěli letadlem, poobědvali v Hotelu Hilton a přespali za městem v hotelu, kde přenocování stojí kolem 150 eur. Na Hilton v rozpočtu nezbylo. Spřátelili jsme se se sportovním reportérem slovinského zpravodajského serveru, s portugalskou regionální rozhlasovou hlasatelkou a dalšími novináři, kteří přiznávali, že o Africe a rozvojové politice nic nevědí.

Ve Štrasburku jsme díky Evropské komisi, která všechny výdaje novinářského semináře platí. Společně v bufetu popíjíme jednu sklenku vína za druhou a ukusujeme přitom z některých z desítek druhů francouzských sýrů. S českými a německými přáteli z jedné nevládky, ve které jsem dříve působil, se smějeme zhýralství Unie a kravaťáků kolem nás a také „žereme“ a „chlastáme“.

Až na výjimky nikdo z ostatních novinářů ze semináře o rozvojových dnech a chudobě ve světě psát či vysílat nebude. Podmínkou účasti to nebylo.

Já však vůči evropským sponzorům cítím jistý závazek. A těším se, že i navzdory těmto řádkům budu moci jet do Bruselu i na další seminář.

Komise jich pořádá několik do měsíce a já už se nemůžu dočkat chvíle, až zas budu mít kousky lososa mezi zuby, plnou kapsu vizitek a v sobě spoustu zmatených pocitů.