Jak zdanit Apple a Nike?

Odmítnout 14 miliard eur, na to je už třeba pořádný důvod. O tyto peníze se loni soudila Evropská komise s americkým Applem kvůli údajnému krácení daní. Apple je měl dorovnat Irsku, které ovšem paradoxně o peníze vůbec neusilovalo. Naopak v soudním sporu stálo na straně technologického giganta.

Když tak Evropský soudní dvůr námitky zamítl, vláda v Dublinu ušlých peněz vůbec nelitovala a verdikt brala jako vítězství. Apple má v Irsku centrálu pro globální prodej a distribuci, což ostrovní zemi vyhovuje, protože znervózňovat zlatou americkou slepici je to poslední, co Irsko potřebuje.

Verdikt posloužil i jako potvrzení daňové suverenity ostrovního státu, který roky staví svoji politiku na velmi nízkých daních pro globální korporace. Oficiálně platí v Irsku pro firmy daňová sazba 12,5 procenta, tedy jen o něco málo méně, než je třeba česká korporátní daň 15 procent. Kvůli speciálnímu režimu a úlevám pro nadnárodní firmy ale skutečné odvody činí jen kolem dvou až čtyř procent. Jde o oboustranně výhodný podnik – firmy převádějí do Irska co nejvíc svých faktur a Irsko má dobře spočítáno, že ukousnout malý díl z velkého koláče je výhodnější strategie, než chtít velký podíl z mála.

Daňových rájů s podobnou filozofií je po světě řada a hodnocení jejich přístupu závisí na úhlu pohledu. Pro jedny jde o žádoucí konkurenci, aby vlády nemohly nežádoucím způsobem kynout na ekonomickém úsilí privátních firem. Pro druhé jde o dumping, kdy jedni fungují jako černí pasažéři na úkor druhých ve smrtící spirále, z níž ve finále těží spíš firmy, zatímco státy si pod sebou podřezávají větev.

Konec třicetiletého závodu

K druhému táboru se o víkendu přidala ministryně financí v nové americké vládě, bývalá šéfka americké centrální banky a respektovaná ekonomka Janet Yellen. V projevu pro Radu pro globální záležitosti v Chicagu – tedy nikoli v nahodilé odpovědi kdesi na schodech, ale v připraveném vystoupení – vyzvala k ukončení „třicet let trvajícího závodu směrem ke dnu“ a k uzavření globální dohody o minimálním zdanění firem všude po světě.

Jak vysoko by minimální laťka měla být a zda Irsko je podle Janet Yellen ještě v normě, to z jejího projevu vyčíst nelze. Nicméně Bidenova administrativa prý už o věci jedná v rámci skupiny G20 a také v rámci OECD, kde se o efektivnějším kolektivním přístupu k zdanění nadnárodních korporací debatuje marně už delší dobu.

Pro Spojené státy jde o důležitý obrat. Trumpova vláda podnikové daně snižovala, Joe Biden má k ekonomice opačný přístup. Po prosazení prvního stimulačního postcovidového balíku, v jehož rámci dostala běžná americká rodina v březnu z Washingtonu státu šek na 1400 dolarů, se nyní chystá další, postavený na mamutích vládních investicích do infrastruktury, vývoje nebo péče o seniory. Biden dal už najevo, že při hledání zdrojů, jak oba balíky financovat, bude potřeba vymyslet i něco jiného než přimhouřit oko nad nárůstem státního dluhu - a že podnikové daně budou jedny z těch, které půjdou vzhůru.

Volání po nadnárodní iniciativě, aby americké firmy neutekly před novou povinností do zemí jako Irsko, je proto logické. Schopnost americké vlády zdanit „svoje“ firmy skutečně v poválečné éře setrvale klesá. To lze brát i jako následek globalizace, na níž americká ekonomika jinak vydělává. V dnešní Americe však společenská nálada zřejmě nazrála k tomu, že další pokles už nelze tolerovat. Zvlášť když nejde jen o daňová kouzla digitálních, a tím pádem i hůř zkrotitelných obrů, jako je Apple: žádné daně dnes v USA neplatí třeba ani Nike, Fedex a další padesátka zavedených velkých firem.

Je otázka, jak vážně bude Bidenův tým novou iniciativu prosazovat. Nepůjde o snadnou věc. I v rámci Evropské unie, kde je vzájemná ochota států vyhovět si o řád větší než na globálním poli, jsou daně národní věcí. Přimět Irsko, Nizozemsko nebo Lucembursko ke změně tamních benevolentních daňových režimů se nikomu dosud nepodařilo.

Ze strany Joe Bidena a Janet Yellen může jít také o politické taktizování, jak se zavděčit levicovému křídlu v Demokratické straně a posbírat dost hlasů pro odhlasování druhého balíčku (nebo čehokoli dalšího) v rozpolceném Kongresu.

Každopádně i kdyby šlo jen o akademický postřeh, že společný postup proti daňovým rájům a nepolapitelnosti nadnárodních korporací dává smysl, je dobře, že takový hlas zazněl. Nejen proto, že Česko mezi daňové ráje nepatří a nemá co ztratit.