Zpátky do Hanoje, ňoumové

O zemi, do které přiletěl, nevěděl téměř nic. Měla to vyvážit jedna základní informace: je to země zaslíbená. A tak když pětadvacetiletý Tien vystupoval z letadla na ruzyňském letišti, měl pocit, že stojí na začátku něčeho podstatného, něčeho, co mu promění život k lepšímu. Udržoval si ho ještě několik týdnů, když pracoval u pásu v jedné plzeňské továrně. Pak přišlo propouštění…

Teď postává na vrátnici vietnamské tržnice SAPA v Praze a rozpačitě čeká, zda mu tady někdo poradí, pomůže sehnat práci a bydlení. S sebou má veškerý svůj majetek složený ve středně velkém zavazadle. Peníze mu nezbyly téměř žádné. Doma, ve Vietnamu mu zůstal dluh přes deset tisíc dolarů. Je to řádově deset jeho ročních platů. A tak ví s jistotou jen jedno: domů se vrátit nechce a nemůže. Spolu s ním postává na vrátnici několik dalších lidí, jejichž příběh se liší jen v detailech. Zejména v sobotu jich sem přicházejí desítky. A po celé zemi jich už jsou tisíce.

Ministerstvo vnitra ve své ještě nezveřejněné analýze varuje, že nezaměstnaní cizinci budou představovat stále větší bezpečnostní riziko. A navrhuje, jak je dostat ze země. Lidé z praxe a neziskových organizací připomínají, že se teď naplno ukazuje, že dovoz cizinců tu byl v posledních letech především neřízeným byznysem polomafiánských pracovních agentur a uplacených úředníků. A navrhují změny zákonů. Krize se stává příležitostí k projasnění naší imigrační politiky.

Ke strojům!

Za poslední dva roky přijelo za prací do Česka přibližně osmnáct tisíc Vietnamců. Podobně jako Tien se doslechli nebo dočetli, že kdesi ve střední Evropě existuje zaslíbená bohatá země, kde je dostatek dobře placené práce, kde není problém vydělat si tisíc i dva tisíce dolarů měsíčně.

A byla to částečně pravda – zažívali jsme hospodářský růst, „montovny“ v průmyslových zónách se rozjely naplno a nezaměstnanost klesala k číslům, která jasně znamenala, že na pracovním trhu zbývá spousta příležitostí pro ty, kteří chtějí dělat práci, již považuje většina místních obyvatel za nepřijatelnou. Ještě v létě minulého roku ministerstvo práce a sociálních věcí udávalo, že je tu přibližně150 tisíc volných pracovních míst, z toho polovina z nich bez požadavku na jakoukoli kvalifikaci. A nezaměstnanost že stále klesá.

„Vietnamci, kteří sem v posledních letech přijeli, jsou většinou lidé z vesnic nebo malých měst. Tam pořádají zástupci pracovních agentur přímo nábory na vývoz pracovníků do Česka i do jiných zemí, v novinách je plno inzerátů, mýtus o zaslíbené zemi se šíří ústně,“ říká vietnamistka a zakladatelka sdružení Klub HanoiEva Pechová.„Tihle lidé samozřejmě nejenom neumějí česky, ale nemají o Česku téměř žádné informace, někteří z nich nebyli v žádném větším městě ani ve Vietnamu. Prostě důvěřují tomu, že je u nás čeká velká šance. A nejsou připraveni na komplikace.“

Některá průmyslová města jako Plzeň, Pardubice nebo Mladá Boleslav začala připomínat pracovní tábory – mezi ubytovnami a průmyslovými zónami se každodenně přepravovaly desítky tisíc cizinců, spolu s Vietnamci především Mongolové, Ukrajinci nebo Poláci. Nová situace začala mezi částí místních lidí vyvolávat nechuť a obavy – dopravní prostředky byly přeplněné, občas se objevily zprávy o případu tuberkulózy u některého z cizinců, nikoli na základě statistik či osobních zkušeností, ale jako mýtus se šířilo přesvědčení o tom, že roste kriminalita a že za to mohou cizinci.

A politici a úředníci jako by si teprve „za pochodu“ začali uvědomovat, že česká města se mění a že se nikdo moc nezabývá tím, jak v nich žijí ty desítky tisíc nových obyvatel, z nichž mnozí neumějí slovo česky a zažívají obrovský kulturní šok. A už vůbec ne tím, co by se stalo, kdyby snad prosperita skončila a přišla krize a propouštění.

Že ani zdaleka vše nejde hladce, se naplno ukazuje dnes. Podle zmiňované analýzy ministerstva vnitra, kterou nyní posuzuje vláda, hrozí během prvního čtvrtletí propuštění šesti tisícům dělníků z Vietnamu, Mongolska a Ukrajiny. Během prvního pololetí pak bude pravděpodobně nejenom pokračovat propouštění, ale vyprší i téměř sedmdesát tisíc pracovních povolení pro cizince, což se opět bude týkat především dělníků ze tří zmíněných zemí. Tato povolení nebudou v podmínkách hospodářské stagnace s největší pravděpodobností obnovena. Počet volných pracovních míst totiž klesá, na sklonku minulého roku se dostal pod sto tisíc a propouštění hrozí i místním lidem.

Desítky tisíc gastarbeiterů by se tedy měly vrátit domů. Ale – jak ukazuje Tienův příklad – nevrátí.

(Celý článek Michala Komárka najdete v Respektu 7/09.)