Za Lubomírem Dorůžkou

V Česku není moc lidí, kteří si až do vysokého věku zachovají dobrou náladu ze života a chuť stále něco objevovat. Přední popularizátor jazzu Lubomír Dorůžka mezi ně rozhodě patřil. Téměř pokaždé, když jsem šel do svého bytu kolem dveří od jeho pracovny, zněla z ní nahlas jeho milovaná hudba; v posledních letech především mladých českých a světových jazzmanů. Lubomír jejich tvorbu sledoval do poslední chvíle a stále o ní psal.

V pondělí v podvečer autor mnoha knížek Lubomír Dorůžka zemřel - náhle ve věku nedožitých devadesáti let. V jeho životě se odráží barvitost a komplikovanost moderních českých dějin posledních desetiletí. Po maturitě byl totálně nasazen v továrně Walter (1943–45), hudbě zcela propadl na vysoké škole – na Filosofické fakultě UK si zvolil hudební vědu a estetiku a připravoval disertační práci o jazzu. Po únorovém komunistickém puči, kdy jazz začal být nepohodlným žánrem, přestoupil na obor anglická a americká literatura - ovšem i zde se věnoval především jazzu.

Přátelil se s legendárním R. A. Dvorským, který Dorůžku po válce vzal k sobě coby zahraničního tajemníka svého nakladatelství. Později vedl jazzovou rubriku Mladé fronty, byl redaktorem měsíčníku Jazz a od roku 1964 se stal vedoucím redaktorem Melodie.

Dorůžka nepatřil mezi veřejné kritiky totalitního režimu, ale faktem je, že Melodie se pod jeho řízením stala kritickou platformou několika generací přispěvatelů, kteří si u čtenářů získali respekt. A přesně tou také přestala být, když z ní Dorůžka pro nesouhlas s jejím režimním osekáváním na protest odešel.

Dorůžkovy jazykové schopnosti, skvělá znalost hudební scény, a především jazzu mu umožnily stát se i výraznou osobností hudebního života. Zakládal Mezinárodní jazzový festival Praha, stál u zrodu Mezinárodní jazzové federace. Pouto k jazzu ho spojilo pevným poutem s životním přítelem, spisovatelem Josefem Škvoreckým. Společně překládali stěžejní díla angloamerické literatury a poezie i výpovědi jazzových hudebníků. Když loni v lednu Škvorecký zemřel, jakoby s ním odešel i kus Lubomíra.

Lubomírova pracovna utichla; už nikdy neuslyším, jak si starý pán pouští jazz. Dílo, které po sobě zanechal, ale dává šanci, že i po jeho smrti si jazz najde posluchače, k jejichž uším by možná jinak nikdy nedolehl.

K připomenutí života Lubomíra Dorůžky odemykáme loňský rozhovor o jeho přátelství s Josefem Škvoreckým nazvaný Můj přítel Errol

Lubomír Dorůžka Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě UK a připravoval disertační práci o jazzu. Po únoru 1948, kdy se jazzová tematika stala nežádoucí, přešel na obor anglická a americká literatura. Po válce pracoval jako zahraniční tajemník R. A. Dvorského, poté jako redaktor a překladatel Státního nakladatelství krásné literatury, pro které překládal knihy Francise Scotta Fitzgeralda, Williama Faulknera, Henryho Jamese a dalších. Většinu své profesní dráhy se věnoval popularizaci jazzu, o čemž publikoval řadu knih jako Tvář jazzu nebo Panoráma jazzu. Se svým nejlepším přítelem Josefem Škvoreckým si bohatě korespondovali od 50. let až do současnosti. Dopisy do roku 1989 vyšly ve dvou výborech Psaní, jazz a bláto v pásech a Na shledanou v lepších časech.