Vzali za ruku svoje milované, přitáhli k sobě svoje děti?

V novém Respektu se rubrice Téma v textu Kdopak to píše? věnujeme profesi, o níž se toho v Česku moc neví a také tady téměř neexistuje, tzv. speechwriterům. Tedy lidem, náplní jejichž práce je jediné. Zařídit, aby jejich klient – vrcholný politik či šéf velké firmy – co nejlépe a nejsrozumitelněji veřejně mluvil. Na to, jaký projev jim utkvěl v paměti, odpovídali speechwriteři z Holandska, Británie a Spojených států.

Jan Sonneveld, nizozemské ministerstvo infrastruktury a životního prostředí: Frans Timmermans ještě jako nizozemský ministr zahraničí (od loňského podzimu místopředseda Evropské komise) pronesl ve dnech po sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou, v němž zahynuly téměř dvě stovky Nizozemců, emocionální projev na půdě Rady bezpečnosti OSN. Napsal si ho sám za dvacet minut v letadle do New Yorku. 

Řeč měla velký ohlas, přestože my Holanďané nemáme příliš ve zvyku veřejně projevovat emoce. Hodně lidí si myslelo, že přesně vystihl a vyjádřil pocity mnoha lidí („Jak strašné musely být poslední okamžiky jejich životů… Vzali za ruku svoje milované, přitáhli k sobě svoje děti, pohlédli si naposled do očí v němém sbohem?“). A mám moc rád také novoroční projev Václava Havla z roku 1990. Forma nic moc – dívá se do papíru, na nose má silné brýle, prostředí je trochu sterilní. Ale ten obsah! Inspiruje mě dodnes.

Brian Jenner, šéf asociace evropských speechwriterů: Hodně kolegů speechwriterů obdivuje projev bývalého britského premiéra Gordona Browna, který pronesl loni na podzim před skotským referendem o nezávislosti. Vyzval k tomu, aby Skotové – sám je jedním z nich – z Unie neodcházeli.

Dennise Graveline, americká konzultantka, pracovala v administrativě prezidenta Billa Clintona: Mám ráda projev Hillary Clintonové, který pronesla ještě jako americká první dáma na světové konferenci o ženské otázce pořádané OSN v čínském Pekingu v roce 1995. Hlavně proto, že se nebála otevřeně mluvit o bezpráví a násilí páchaném na ženách po celém světě, a to včetně Číny. V té době neměli američtí činitelé příliš zvykem kritizovat Číňany za porušování lidských práv přímo na jejich půdě.

Druhý je Robert Kennedy oznamující smrt Martina Luthera Kinga, a to nejen proto, že jsem ho tehdy viděla v televizi -a na ten okamžik nikdy nezapomenu. Kennedy byl tehdy uprostřed prezidentské kampaně, ale místo připravené řeči začal mluvit o Kingově vraždě. Dost tím riskoval, jeho ochranka měla obavu z nepokojů, které by mohly vypuknout. Místo toho však Kennedy svými slovy lidi uklidnil. Naléhavost této řeči dnes ještě zesiluje fakt, že byl sám krátce poté zavražděn.

V článku King, Reagan, Jobs a jejich sny najdete videa s dalšími známými světovými projevy; text vznikl k 50. výročí slavné řeči Martina Luthera Kinga