Víc než stavění

Lidé se mačkají kolem slovenských ledniček. Otevírají, očichávají, ochutnávají. „Copak to tu máme za formaggio?“ vytahuje italský mladík tavený sýr značky Karička a zkoumavě ho rozbaluje. Je to student architektury z Milána, takže si nemohl ujít benátské bienále architektury, nejprestižnější architektonickou přehlídku světa. Karičku tady nečekal, ale dobře se baví. „Dobrý,“ hodnotí sýr. „Dobrý, fakt dobrý,“ hodnotí podívanou v československém pavilonu a otírá si z prstů zbytky formaggia čili „syrokrému“.

Vězeňské objekty

V pavilonu stojí patnáct ledniček a v nich sýry, zmrzlina, zelenina a tak dál. Není to náhodná směs, ale obsah precizně přenesený z kuchyní konkrétních slovenských rodin. Jejich charakteristiky visí na dvířkách. Dvoučlenná bezdětná domácnost z Bratislavy s bytem o sto dvaceti metrech má v lednici olivy, francouzskou hořčici a víno s přívlastkem. Nezaměstnaní Tesco mléko, Tesco vodku a točený salám.

Ledničková sociologie funguje do detailů: rodině s babičkou nechybí charakteristické kastrůlky, domácnosti z vesnice zavařené meruňky v lahvi od okurek. Něco tu asi ochutnal i redaktor Financial Times, který pak v recenzi napsal „bolestivě ostrý sociální komentář“.

Sociální sonda, ale také výlet architektů do normálního života. Tak pojali československý pavilon autoři z prešovského ateliéru Zerozero. „Zdálo se nám, že architekti jsou ve světě architektury uvěznění,“ vysvětluje Irakli Eristavi ze Zerozero. Tady si za bytovými jednotkami a čtverečnými metry mohou představit konkrétní lidi, kteří kromě toho, že bydlí, také třeba ještě jedí.

Opustit uzavřený svět architektury, to je téma celého letošního bienále. „Architecture beyond building“, tedy zhruba „architektura je víc než stavby“, tak zní oficiální název. Aaron Betsky, elegán v růžové košili, hlavní kurátor a prominentní teoretik, to dovysvětlil na úvodní tiskové konferenci: „Architektura není jen stavění. Je dobré otevřít občas krabici domu a podívat se, co je kolem. Architekti jsou většinou velmi dobří, když jde o to postavit dům. Ale to co vzniká kolem, je dost často katastrofa.“

Je to už druhé bienále v Benátkách za sebou, kdy se architekti dívají na stavění z odstupu. V roce 2006 zkoumali města a jejich fungování, expozice byly plné demografických předpovědí a grafů. Tentokrát jsou výstavy mnohem hravější, přinášejí utopické koncepty i vtípky, jako byl ten slovenský.

Jde ale o totéž: architekti pátrají po smyslu své práce. Poslední dobou je totiž zřejmé, že všechny ty úžasné budovy, nové materiály a módní design nestačí, aby se lidem dobře žilo. Architektura chce lépe odpovědět na skutečné potřeby lidí, měst, životního prostředí. Aby to, co vzniká, nebyly, slovy Aarona Betského, „environmentálně bezohledné, plýtvavé, stereotypní vězeňské objekty“.

V Česku se o stavění uvažuje povětšinou ryze prakticky jako o zastavěných metrech a milionech korun, a kvůli tomu tady za poslední léta vzniklo opravdu hodně špatné architektury a zničily se hektary krajiny. Právě pro naše ucho může být debata o smyslu toho všeho docela osvěžující.

Celý článek čtěte v pondělním vydání Respektu.