Věřím, že motivace našich investorů je vznešená

„Zda má náš projekt racionální základ, nebo je to jen hrdinské gesto, to se ukáže až za půl roku, za rok,“ říká šéfredaktor nového slovenského Denníku N Matúš Kostolný. Založil ho poté, co finanční skupina Penta získala polovinu listu SME, který vedl. Ještě před podpisem definitivní smlouvy deník opustil se čtyřmi zástupci, posléze se přidala i velká část redakce tohoto deníku. Důvod byl jasný: mocná investiční skupina Penta kolem Marka Dospivy a Jaroslava Haščáka totiž byla hlavním protagonistou aféry Gorila z let 2011 a 2012. Uniklé přepisy rozhovorů Jaroslava Haščáka s celou plejádou slovenských politiků naznačily do té doby netušené korupční provázání byznysu a politiky.   

Právě před měsícem jste začali vydávat nové papírové noviny. Splnily se vám vaše předpoklady, se kterými jste se do toho pustili?
V zásadě ano, zatím to běží fajn. Zajímají vás čísla?

Jistě, udělali jste dnes neobvyklou věc. V éře “smrti papíru” jste se rozhodli pro papír.
To sice ano, ale od samého začátku ho nepovažujeme za hlavní věc. V tomto momentě je to - a teď to nemyslím zle, protože sám mám papír rád - taková „druhá káva“. Primárně jsme webové médium. Až na malé výjimky většinu textů publikujeme na internetu, okamžitě a bez čekání. Zjednodušeně řečeno, o tom, co z toho pak druhý den vytiskneme, začínáme přemýšlet někdy po obědě.

Jaký tedy pro vás mají ty fyzické noviny smysl?
V prvé řadě to nejsou klasické noviny. Nezkoušíme se tvářit jako klasický zpravodajský deník, ve kterém najdete včerejší událost. Tištěný Denník N se orientuje na vlastní důležitá a velká témata. Má jen šestnáct stran, sice ve velkém formátu, ale rozsah je v porovnání s klasickými deníky menší. Je to takový týdeníkový formát vydávaný každý den. Ani já, ani nikdo z mých kolegů si nemyslel, že v roce 2015 založíme papírové noviny, rozbouráme jimi trh a převrátíme všechny světové trendy, které mluví o tom, že lidé přestávají číst z papíru. Když jsem odcházel ze SME, jediné číslo, které nám rostlo, byl počet digitálních předplatných.

Nic z toho opravdu pro papírové noviny nemluví.
Hodně lidí si ťuká na čelo a říká, že jsme sebevrazi, ale víme, že na Slovensku je pořád velká skupina lidí, několik desítek tisíc lidí, kteří denně čtou noviny. Tak proč jim to nezkusit nabídnout? I když počet těch, kteří dávají peníze za obsah na internetu, roste, pořád platí, že lidé jsou ochotnější platit za novinový obsah zhmotněný do papírové podoby.

Takže se i papírové noviny vyplácejí?
Je ještě hrozně brzo to hodnotit, vycházíme fyzicky jen měsíc. Dnes máme celkem 8700 předplatitelů, z toho 2500 si předplácí papír. Kolik prodáme na stáncích, nevíme, data ještě nemáme, ale podle odhadů to budou řádově tisíce. Byl bych spokojený, kdyby papírový Denník N nevyráběl dluh nebo ztrátu. Je to zkrátka další kanál, jak se dostat ke čtenářům. Jestli to bude dlouhodobě fungovat, těžko říct. Zatím je to fajn, každý den nám přibývá 200–300 předplatitelů, ať už papíru, nebo internetového obsahu. Jestli s námi vydrží, to je otázka, ale v tomhle momentě je to nadějné. Zda má celý náš projekt racionální základ, nebo je to jen hrdinské gesto, to se ukáže až za půl roku, za rok.

Jak důležitá pro vás byla finanční injekce, kterou Denníku poskytli zakladatelé firmy softwarové ESET? (Šest podnikatelů vstoupilo do novin jako investoři s částkou odpovídající 33 milionům Kč, pozn.red.)
Smlouvu jsme podepsali před pár dny, takže jsme začínali bez nějaké jejich injekce. Je pravda, že jsme s nimi od samého začátku intenzivně jednali a bylo pravděpodobné, že se dohodneme - ale stoprocentní jistotu jsme neměli. Noviny jsme rozběhli s 250 tisíci eury, které jsme nasbírali od čtenářů. A peníze od investorů teprve přijdou. Teď bych se samozřejmě mohl tvářit frajersky, že bychom do toho šli i bez naděje na to, že nám investoři poskytnou vklad; ale to je v tomhle momentu čirá teorie.

Jaká je jejich motivace?
Byznys to není. Věřím jim v tom, že jejich motivace je jednoznačná, i když takhle nahlas to hrozně nabubřele: Myslí si, že na Slovensku má být nezávislá žurnalistika a šokoval je způsob, jakým Penta ovládla nejen SME, ale i řadu dalších titulů, takže teď je na mediálním trhu výrazně dominantní. Bylo to pro ně dostatečně srozumitelné a alarmující na to, aby se začali angažovat. Dvacet pět let podnikají, jsou celosvětově úspěšní - a po letech, kdy se starali o svůj úspěch, mají pocit, že by měli Slovensku něco vrátit. Jak se na to budou dívat za tři roky, to nevím.

Co by je mělo zviklat?
Nikdy předtím neměli s médii nic společného, žádné noviny nevydávali, a součástí našich debat bylo i to, že jsem jim velmi plasticky popisoval rizika, která to nese. Penta tvrdí, že je to byznys jako každý jiný, což je pravda jen do jisté míry. Je to v několika ohledech velmi specifické podnikání, které se odehrává ve světě informací, myšlenek, lidí…

… a ještě ke všemu hodnot.
…ještě ke všemu, a to všechno vytváří spoustu situací, které nemůžeme předvídat ani my, ani noví vlastníci. To je jeden moment. Druhý je ten, když přirozená touha novináře psát o veřejně důležitých věcech narazí na to, že musí psát o svém chlebodárci, čímž vy jste si rovněž prošli.

Myslíte naše rozhodnutí nepsat o vlastníkovi Respektu Zdeňku Bakalovi?
Ano. To bylo velmi zajímavé rozhodnutí, aniž bych se teď chtěl pouštět do debat, jestli dobré, nebo špatné.

Zvolili jsme jedno ze tří obtížných řešení, a už to také neplatí - o Zdeňku Bakalovi píšeme.
Vím, vím, však také říkám, že už jste si tím prošli. Existují jen obtížná řešení a zdaleka nejlepší je se tomu vyhnout - a z toho pohledu se šest spolumajitelů firmy ESET jeví jako ideální partneři.

Neobchodují na Slovensku?
Prakticky ne, 95 procent jejich byznysu se odehrává jinde. Jsou nezávislí na slovenském státu, na slovenské politice, na Slovensku prakticky jen žijí, nedělají tu žádný strategický byznys. Neměl bych problém ani s partnerem, který by chtěl prostě vydělávat peníze, ale takového v roce 2015 těžko najdete. Skutečná motivace je vždycky jiná než peníze - a já věřím, že motivace našich partnerů je vznešená.

Jak k vám přistupují politici, úředníci a lidé, se kterými jako novináři pracujete?
Naše redakce tvoří lidé ze SME, asi až na dvě výjimky žádní nováčkové. Politici dobře vědí, kdo jsme.

Ale začínáte a jste zranitelnější. Mohou vás ignorovat a zkusit se zbavit redakce, která klade nepříjemné otázky.
Mohli by, ale proč by to dělali? Jediná výjimka je premiér Fico.

Ten mě napadl jako první.
Jasně - rozhodl se, že SME je dědičný hřích a kletba. Se SME nekomunikoval, protože měl pocit, že jsme o něm nepsali fér. Když jsme odešli, řekl bych, že tak týden rozmýšlel, co udělá; a nakonec i dnes každá oficiální odpověď na naše otázky zní, že dokud se neomluvíme za to, co jsme o něm napsali ve SME, nemluví s námi. Neodpovídá ani SME a nekomunikuje ani s námi, nositeli křivdy. Ale je jediný. Vážně se mu divím. Myslím, že už není ve svých instinktech neomylný, protože podle mě dělá chybu. Měl šanci začít znovu, ale neudělal to.

Jinak jsou politici korektní?
Že by nás politici, lidé z veřejné správy nebo veřejného života, zkrátka klasičtí respondenti novin, ignorovali či chtěli zneužít situaci, to se mi nijak nezdá.

Teď se vás budu ptát jako znalce politické situace. Česko je asi evropským rekordmanem v nečitelnosti ve vztahu k Rusku a válce na Ukrajině. Slovensko nicméně nepůsobí o moc jinak: v Česku je vláda, která možná nepřesvědčivě, nicméně souzní se zbytkem Evropy, a prezident, který je otevřeně proruský. Na Slovensku je to do jisté míry naopak, ale výsledek je podobný. Jak rozumět Slovensku?
Souhlasím s tím, že navenek musí Slovensko působit nečitelně. Skutečnost je ale trochu jiná, není to tak dramatické, a to ze dvou důvodů. Přesně v situacích, jako je konflikt na Ukrajině, se ukazuje, jak důležité je, že se prezidentem stal Andrej Kiska. Mění rozložení sil a efekt navenek. A nejenom efekt. Kiska je opravdu - a to nejen na rétorické rovině, ale i skutky - jednoznačně prozápadní a pojmenovává hrozby, které Rusko znamená. Pokud by volby vyhrál Fico, takový hlas by chyběl.

A s ním je to jak?
On a jeho vláda jsou komplikovanější. Často říká věci, které by Putinův stoupenec neřekl jinak. Užívá si, že může jezdit do Moskvy a prohlašovat, že chápe pocity Ruska. A i když byl před deseti lety v ostrém konfliktu s Viktorem Orbánem, dnes má pochopení pro jeho šílenosti. Zároveň celé roky dobře ví, kam až může zajít, a dává si záležet, aby byl dostatečně prozápadní a evropský a nebyl „vyčleněný z klubu“. A to i činy.

Například?
Není náhoda, že slovenští diplomati v NATO a Bruselu jsou ti nejlepší, které Slovensko má. Posílá je tam Fico a ví, co dělá. Náš úspěšný a velmi šikovný eurokomisař je také Ficův člověk. Jsme jedna z mála zemí, která skutečně a reálně pomohla Ukrajině, když jsme otočili tok plynu směrem na Ukrajinu. Fico neskutečně frflal, ale nakonec to byl on, kdo s Jaceňukem kohoutem otočil.

Stejně tak sankce. Fico frflá, je v táboře těch opatrných, ale nakonec vždycky souhlasí. Čili hlavní rozdíl vidím v pozici prezidentů. Vy máte prezidenta, který je provokatér a užívá si to, že se chová jako buran. Náš prezident se chová tak, že se za něj nestydím. Vlády jsou stejně nejisté a váhavé, například v porovnání s Polskem, ale oproti Maďarsku jsou obě země standardní.

A jak se k válce na Ukrajině staví slovenská veřejnost?
Existuje relativně nový průzkum, asi půl roku starý, který ukazuje, že většina Slováků Rusku nefandí. Což je vcelku překvapivé: když člověk vnímá veřejnou debatu, především na webech, získá opačný dojem. To je jeden z důvodů, proč hraje Robert Fico svoji hru, vždy dokázal dobře vycítit nálady veřejnosti. Ví, že na jedné straně nemá být nadšený alianční jestřáb, ale na druhé by ani neměl usilovat o vstup do nového Sovětského svazu.

Možná, že aktuální příchylnost mnoha lidí k Putinovi není způsobená láskou k Rusku, ale spíš nedůvěrou a nechutí k Západu – tedy k „vlastnímu systému”.
Ano, důležitým proudem je zklamání z liberální demokracie a z toho, co přišlo po roce 1989. Myslím, že rozdíl mezi Českem a Slovenskem je právě Robert Fico. Dokázal tyto lidi velmi úspěšně podchytit. Dlouhodobě má podporu kolem 40 procent a z výzkumů je zřejmé, že velkou část z nich tvoří právě zklamaní a nespokojení lidé. Smer si sice říká sociální demokracie, ale se sociální demokracií nemá programově ani myšlenkově nic společného. Voliči Smeru jsou i protestní voliči, nespokojení se systémem.

A tak volí člověka, který je už deset let premiérem, hlavou systému.
Ano, je skoro šokující, jak je Fico šikovný, protože jeho voliči to dosud neprokoukli.

Až na voliče Mariána Kotleby.
Tady si myslím, že ani Fico neví, co s tím. Kotlebův úspěch je ale také těžko vysvětlitelný a nejednoznačný, protože se v žádných dalších volbách nezopakoval.

Taky nekandidoval osobně…
Jeho úspěch je dost možná vázaný na něho jako na svého druhu vůdce.

Takže Slovensko může být nakonec za Roberta Fica vlastně vděčné. Je to velmi civilizovaná forma sbírání protestních hlasů…
Z jeho strany je to nebezpečná hra, ale v konečném důsledku vlastně ano. Není náhoda, že po čtyřech letech Ficovy vlády se následujících šest let do parlamentu nedostala ani SNS (Slovenská národní strana, pozn.red.), ani jiní klasičtí političtí nacionalisté, ani Mečiar. Slovenští voliči nezměnili nálady, nestali se modernějšími nebo liberálnějšími - to jen Fico vysál všechny jejich příznivce.

Změní to příští volby, které budou skoro přesně za rok?
Fico už vládne deset let, křivka jeho úspěchu se musí někdy otočit; a tipuji, že to bude brzy. Jeho prohra v prezidentských volbách byla jasným signálem.