Úplně jak ze života

Jedna ze slavnějších písniček The Frames, kapely Glena Hansarda, se jmenuje Fake – Podvrh. Jako by v Hansardových písních bylo dlouhodobě uložené úsilí rozeznat to pravé od nepravého. Autenticita, tedy pravost a hodnověrnost, nepochybně pomohla Glenu Hansardovi a Markétě Irglové k současnému ohlasu. O jakou „pravost“ vlastně stojí dnešní široké publikum?

Lidská termoska

Když Markéta Irglová na festivalu Sundance nenašla kapodastr, Glen Hansard jí držel struny na kytaře prstem. Blízkost uvnitř hudby a na pódiu se v takových chvílích propojuje do jediného příběhu: z jedné strany to může působit dojímavě, z druhé jako dobrá rovnováha mezi formou a obsahem. O autenticitě se mluví ne v desítkách, ale stovkách článků, které lze o Hansardovi a Irglové (česká média jim většinou familiárně říkají Glen a Markéta) číst na webu. Hodnověrnost se nedá změřit, ale evidentně funguje. Dá se říci, že mediální přenosy ochlazují osobní intimitu uvnitř hudby. Ale občas má někdo tak silné osobní ručení, že dokáže globálně přenášet a sdílet intimitu. To je součást úspěchu protagonistů filmu Once. Střetlo se tu ovšem několik způsobů blízkosti.

Tím druhým je (údajná) autobiografičnost. Pouhá přítomnost reálných prvků ze života nedělá žádné dílo horší ani lepší. Ale je to dráždivý moment, ne bez souvislosti s průhledy do intimity, jaké nabízí bulvár a reality show. Sami tvůrci Once ho nijak zvlášť nezdůrazňují, média a propagace filmu o něm zato vedou s chutí nekončící dialog.

Je tu ještě třetí autenticita: kuráž a samozřejmost, se kterou muzikanti prezentují úplně prostý písňový styl. V tomto punktu se Hansard & Irglová asi nejvíc střetávají s dnešními trendy, jež z nezávislé scény čím dál silněji vystřelují do mainstreamu. Když na předávání cen Grammy koncertovala kanadská písničkářka Feist, slyšeli jsme (v popovější ambaláži) jednu z dnešních programově prostých hvězd.

Nekontrolovatelná Amy

Nemusí být jen autenticita nesmělých začátečníků. Autobiografičností, kterou má tak rád bulvár, uspokojuje publikum i ústřední hvězda dnešních Grammy, čtyřiadvacetiletá britská zpěvačka Amy Winehouse. Její popularitu evidentně podpořil fakt, že prožívá právě to, o čem zpívá – včetně největšího hitu o protialkoholní léčebně (Rehab), kam se jí momentálně tak nechce nastoupit.

Na dnešní globální scéně se pohybuje hodně zručných manipulátorů. O to výlučněji působí opak. Amy Winehouse, bytost, která neudrží v rukou ani ovládání sebe sama, smýkaná alkoholovou a drogovou závislostí. Posluchači se na její koncerty chodí nechávat překvapit: jednak soulovým vokálem, který u ní bývá suverénní i v podroušeném stavu, a pak drzou upřímností zpěvačky. Při natáčení DVD uvedla poslední píseň koncertu jako nutné klišé. Ne roztomile, spíš netrpělivě – všichni přece vědí, že se vytleskají přídavky a píseň tedy stejně nebude poslední.

Celý článek vyjde v pondělním Respektu.