Sudlianková: Válka na Ukrajině je souboj mezi oligarchy

„Ruská armáda na Ukrajině neválčí a konflikt vyvolali dva tamní oligarchové,“ říká Natallia Sudlianková, šéfredaktorka Pražského telegrafu - nejčtenějšího ruskojazyčného týdeníku vydávaného v Česku.

Je většina zdejších Rusů spíš na straně prezidenta Putina, nebo patří mezi jeho kritiky?

Ty názory jsou tu smíšené – část lidí emigrovala, protože s Putinovou politikou nesouhlasí, někteří chodí i na proukrajinské akce. A pak je tu část, která s jeho politikou sympatizuje nebo má přinejmenším pocit strašné nespravedlnosti kvůli tomu, jak se tu o Rusku mluví – v médiích i na ulici.

Co konkrétně přijde nespravedlivé?

No třeba postoj vůči krizi na Ukrajině. Pořád říkáme, že to je rusko-ukrajinský konflikt, a tak to přitom není – je to mezinárodní konflikt, který připomíná například válku na Balkáně nebo Sýrii, kde jsou na obou stranách konfliktu lidé z různých zemí. Dle českých bezpečnostních složek je na Ukrajině momentálně okolo třiceti Čechů, kteří válčí na obou stranách; zrovna tak jsou na obou stranách Francouzi a Poláci v soukromých armádách. 

To ale není oficiální armáda a jsou mnohem méně početné.

Ani ruská armáda tam není – podívejte se na portál osce.org, kde je monitorovací zpráva mise – a tam o tom, že by viděli oficiální armádu, nikde není. Na videích ukazovali kolonu, která se někde hýbala, ale kdo ví, kde se to natáčelo? Nevěřím, že je ruská vláda tak hloupá, že by tam vyslala armádu.

Že to není na stránkách OBSE, ještě nic neznamená, od čtvrtka, kdy invazi oznámil ukrajinský prezident, uběhlo pět dní (v den rozhovoru, pozn. red.) Že jsou tam přítomni ruští vojáci – byť označovaní za rekreanty - navíc potvrdil i Putin. A že jde o ruskou invazi, řekla agentuře Reuters Ella Poljakovová, členka prezidentovy rady pro lidská práva.
Ano, ruští občané tam bojují, ale jsou to dobrovolníci, stejně jako i těch třicet Čechů.

Ale třicet a tisíc, to je přece rozdíl…
A jak víte, že jich je tisíc? To řekli Ukrajinci – ale dnes jsou mediální zprávy tak překroucené, že to nikdo jistě neví. Není to už dnes průhledný konflikt. Já jsem si naprosto jistá, že až se dozvíme celou pravdu o tom, jak to bylo třeba s malajsijským boeingem, zazní tam jméno ukrajinského oligarchy Ihora Kolomojského. Ostatně odtržení Donbasu původně nebylo plánem Rusů, ale výsledkem války Kolomojského, gubernátora Dněpropetrovské oblasti, s Rinatem Achmetovem, který byl před válkou nejbohatším ukrajinským oligarchou. Achmetov cítil ze strany Kolomojského velký tlak a převahu – a tak začal podporovat separatistické nálady.

Ale po anexi Krymu Putin oznámil svoji vizi Nového Ruska, kde se počítá s částmi Ukrajiny. Rozdrobení Ukrajiny do takového plánu zapadá.
Já to sleduji dlouhodobě – a jsem přesvědčena, že to byl původní plán Achmetova, který se mu vymkl v momentě, kdy Strelkov (přezdívka jednoho bývalých vůdců doněckých povstalců Igora Girkina) utekl ze Slavjansku. Tam do toho vstoupila Moskva. Kdyby to opravdu byla invaze, byla by to oficiální válka – a dva miliony Ukrajinců, kteří žijí v Rusku, by se automaticky stali nepřáteli státu. To by pro Rusko byla sebevražda .

Co by dnes podle vás mohlo zamezit otevřené válce mezi Západem a Ruskem?
Federalizace je, obávám se, nereálná – úroveň nenávisti mezi různými částmi Ukrajiny je už příliš veliká. Když na ukrajinských náměstích volají „Rusáky na nože, Rusáky na šibenici“ – nemíní to jen proti Rusku, ale i proti ruským částem Ukrajiny. Podle mě je jedinou možností, aby se stát nerozpadl úplně, konfederace s velmi širokými právy regionů, které by například měly větší nezávislost co do rozdělování svého rozpočtu. Doteď se i rozpočty regionálních mateřských školek určovaly centrálně, což byla jedna z příčin potíží Ukrajiny.

Ale co zajistí, že se potom úplně nerozpadne?
Podívejte se na Švýcarsko, Německo – a také fungují.

Švýcarsko je podstatně menší než Ukrajina, sjednocené Německo vznikalo sedmdesát let a předcházely mu napoleonské války…
No, ale takové Rusko jako federace funguje – a to má národností a jazyků ještě víc než na Ukrajině. Podmínkou toho, aby vše fungovalo, je ale ovšem silný státník, který dokáže všechny strany usmířit.

Má Ukrajina dnes takového státníka? Nebo jím má být Putin?
Putin ať si řeší Rusko, proč by měl řešit Ukrajinu… Je tam Porošenko, tak ať to zkusí. Pokud má Ukrajina zůstat jako stát v těchto hranicích, jiná mírová cesta než konfederace není.

Ani několik dní po ruské invazi na Ukrajinu jste o tomto tématu nikde na vašem webu nepsali, místo něj tvoří dnešní otvírák zpráva o vstupu Číňanů do tenderu o Temelín. Podle jakého klíče témata volíte?
Naše on-line verze mívá značné zpoždění a dění na Ukrajině není naše primární téma, zaměřujeme se hlavně na lokální témata. O zahraničních píšeme až v momentě, kdy se k nim začnou výrazně vyjadřovat čeští politici.

O invazi se vyjadřovala řada českých politiků včetně předsedy vlády či ministra zahraničí… 
K Ukrajině právě připravujeme speciální celé číslo. Je to citlivé, proto se na webu objeví spíš články přejaté z tištěné verze časopisu.

Jak se politická orientace čtenářů projevila na obsahu o Ukrajině?
Publikovali jsme v minulosti například jak komentář Andora Szándora, který říkal, že udělal Putin v případě Ukrajiny obrovskou chybu, tak komentář senátora Jaroslava Doubravy, což je člověk, který ke kritikům Putina rozhodně nepatří. Jako redakce se snažíme být nestranní, dáváme spíš prostor externím komentátorům, mezi které patří například bývalý zástupce šéfredaktora Literárních novin Ondřej Mrázek.

Jak velká část zdejší komunity Vás vůbec čte?
Na webu máme okolo 1500 unikátních návštěvníků denně, tištěný týdeník má náklad 4 000 kusů, z nich tvoří asi 500 předplatitelé, okolo 200 kusů dáváme každý týden k rozebrání zdarma do Ruského střediska vědy a kultury, zbytek se rozdá v letadlech a dálkových autobusech do Ruska nebo prodá v ruských obchodech jako Kalinka nebo Lastečka (Vlaštovka). Těch, mimochodem, neustále přibývá. Pamatuji se, jak začínala Lastečka s jedním krcálkem na Národní třídě – a teď mají, pokud se nepletu, sedm obchodů.

Kdo tvoří vaši redakci?
Na začátku jsem psala celé číslo sama, dnes máme grafičku, korektorku, dva redaktory a externisty - a já už jen edituji. Ověřuji fakta, hlídám, abychom se neodklonili od konzervativního úhlu pohledu. Nepustím vulgarity, urážky národnostních menšin nebo třeba pravoslavné církve.

Jedno vydání stojí 20 korun, z toho se uživíte?
Většinu příjmu tvoří reklama, plus vydáváme čtvrtletní přílohy, například čtvrtletník pro ženy a knihy.

Z čeho čerpáte informace?
Především z českých deníků, každé ráno čtu Mladou frontu, Právo a Lidovky. Co se ruských novin týče, nemáme žádný vyhrazený zdroj, hodně čerpáme z ruské informační agentury RIA NOVOSTI nebo ITAR-TASS, kde přebíráme hlavně právy, které se týkají Česka. Pokud chceme něco napsat o mezinárodních věcech, obracíme se na ruskojazyčné noviny v daných lokalitách. Např. o střelbě ve Fergusonu jsme psali ve spolupráci s ruskými novinami v USA, je to jednodušší než to složitě překládat z angličtiny a ruskojazyčná média po světě jsou spolu v kontaktu.

Kde se pražští Rusové nejvíce potkávají?
V kostele a potom v Ruském středisku vědy a kultury, kde probíhají koncerty, filmové večery, jezdí sem herci z Ruska, mají tam kroužky šachu, tance nebo ruského bojového umění sambo.

Nakolik je zdejší ruská komunita soudržná?
Rusové se tu moc nesdružují jako třeba Arménci nebo Ukrajinci. Říci, že tu existuje nějaké centrum, kde dá někdo rozkaz, a všichni půjdou dělat rozbroje, jak to v poslední době slýchám, je nesmysl. Rusové jsou na to příliš velicí individualisti, zdejší komunita není nijak soudržná. Rusové tady nemají zájem jít do politiky – i proto zatím nikdy neměli na rozdíl od například Vietnamců svého zástupce v samosprávě či politické straně. Většina lidí se tu spíš než s ruskou komunitou jako celkem identifikuje s jejím výsekem podle své sociální třídy. Když jsme se nedávno čtenářů na sociálních sítích ptali, do které pražské restaurace nejraději chodí, objevovaly se tam úplné špeluňky i Potrefená husa nebo restaurace Céleste v Tančícím domě. Pokusy udělat tu ruskou restauraci zatím ztroskotaly, nezvládly kvalitu jídla, příjemnou obsluhu nebo prostředí. Centrum střední ruské třídy v Praze je momentálně v trojúhelníku Hůrka – Stodůlky – Lužiny.

Proč právě tam?
Na začátku tam přijelo několik rodin, které se znaly, byla tam ochotná realitka, která začala region Rusům propagovat – a teď máme na Hůrce čtyři ruské obchody. Je tam restaurace Gastronom, která prý patří Dagestáncům, nebo taky čistírna, která patří Rusům.

Natallia Sudlianková (50) je šéfredaktorkou Pražského telegrafu - ruskojazyčného týdeníku vydávaného šestým rokem v Praze. V minulosti pracovala jako redaktorka Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda a přispívala do časopisu Týden či do Lidových novin. Politický azyl v Česku získala v roce 1999, původně pochází z Běloruska, kde podnikala s akciemi a kandidovala do parlamentu za opoziční stranu, dnes známou jako Sjednocená občanská strana. Kromě Pražského telegrafu vychází v Česku v ruštině ještě například noviny Pražský expres a Inform  Praha.

„Cílíme hlavně na lidi mezi 30 a 50 lety, co tu žijí dlouhodobě, hlavně na střední a vyšší střední třídu. Většina z nich samozřejmě čte česky, ale my jsme pro ně takový filtr, který jim ze zpráv v Česku vybírá zprávy, které jsou důležité pro Rusy – změny v zákonech, nové daně, pojištění, otázky spojené s udělováním občanství. Většinu našich čtenářů tvoří Rusové, ale jsou mezi nimi i zástupci ostatních rusky mluvících národů,“ říká Sudlianková o Pražském telegrafu.