Školky potřebují víc než peníze
Ani na konci demografického růstu není budování školek zbytečné
Psát o školkách navozuje téměř vždy zvláštní pocit. Na jedné straně jsou lehce zoufalé příběhy rodičů, kteří obíhají všechny školky v okrese, zvažují, jestli finančně utáhnou soukromé zařízení, nebo rezignují a jeden z nich zůstane ještě doma s dítětem. Na straně druhé obce a ministerstvo školství, které přes deklarovanou snahu nedokážou několikaletý problém vyřešit.
V aktuálním čísle Respektu píšeme o tom, jak Česko o své mateřské školy postupně přišlo, i o tom, jak chce současný ministr školství Marcel Chládek nedostatek míst ve školkách řešit. Miliardové fondy, které zaplatí polovinu nákladů na novostavby, mají obce povzbudit, aby konečně poptávku po školkách uspokojily. Otázkou nicméně zůstává, jestli je to opravdu jen problém peněz, nebo také ochoty situaci řešit.
Dva příklady
Lehký terénní průzkum i ministrovo vyjádření naznačují, že řada obcí by možná peníze na umístění části dětí našla. Co se však nenašlo, je ochota investovat finance a energii do problému, který za tři roky možná už tak palčivý nebude. A tak se raději zvolila vyčkávací taktika. Ministerstvo samo má sice omezené možnosti, ale změna uvažování by v případě školek slušela státu i obcím. Namísto mrzutosti, výmluv a tvrdošíjném trvání na vzdálenosti umyvadel by bylo lepší se zamyslet, co může školka vlastně přinést.
V Telnicích nedaleko Brna přežila školka divoké zavírání podobných zařízení i přes hlasy, které podle starosty Františka Kroutila volaly po úspoře peněz a upozorňovaly na malý počet dětí. „Kdybychom školku zrušili, přišli bychom i o základní školu, protože rodiče s dětmi by odešli jinam,“ vysvětluje a dodává, že školka přináší obci vlastní kulturní život a u místních vytváří cenné vztahy k sobě navzájem i k místu, kde žijí. Nyní už jejich školka kapacitně nestačí a Telničané chystají přístavbu.
Česká pošta má stovky a stovky poboček i lecjaké nápady, ale ten následující je rozhodně z těch lepších. Myšlenka školek při jednotlivých pracovištích je finančně i lidsky nepředstavitelná, a tak se zde do diskuze dostávají i neobvyklé nápady. „Naši zaměstnanci, kteří odcházejí do důchodu, by mohli mladším kolegům pomoci s hlídáním dětí,“ popisuje tiskový mluvčí Ivo Mravinac myšlenku, kterou se prý pošta momentálně snaží rozpracovat a zjistit, jestli by o ni byl zájem.
Oba příklady ukazují, že uvažování v souvislostech a kreativita tu úplně nechybějí; chybí však podpora takových řešení. Udržet školku v malé obci není zdaleka totéž jako udržet desítky školek ve městě. Ministerstvo obcím navrhuje stavět multifunkční objekty, které by se daly podle potřeby využívat i jinak, nedává k tomu však metodickou příručku ani návod. Jeden z radních se svěřil, že není jednoduché postavit multifunkční školku tak, aby splňovala všechny hygienické normy včetně malých umyvadel, a pak ji předělat na něco úplně jiného s možností udělat z ní opět školku, až demografická křivka poroste.
Na dvoře
Nad firemními školkami uvažuje řada společností: zaměstnanci s malými dětmi se považují za jedny z nejloajálnějších vůbec. Obvykle se však končí pouze u úvahy. Firemní školku si nejde dát do nákladů a vztahují se na ni stejná pravidla jako na jakoukoliv jinou. To znamená, že se třeba nesmí zřídit výš, než je první patro, nebo musí mít dostupný dvůr odpovídající velikosti.
Ministerstvo zdravotnictví sice obdrželo žádosti o výjimky, ale nikdy se před něj nepostavila samospráva ani ministr školství, kteří by požadovali uvolnění hygienických norem tak, aby to zájemcům rozvázalo ruce. Nikdo pochopitelně nechce držet děti ve sklepě, ale kdoví, jestli by českými hygienickými normami prošly německé maringotky, které byly narychlo postavené v reakci na zákon, jenž každému dítěti garantuje místo ve školce. Němci si s největší pravděpodobností v jistém momentu řekli, že je důležitější zabezpečit pro dítě místo ve školce než si lámat hlavu nad tím, jak daleko od sebe musí být toalety.
Ono rozvázání rukou neznamená rezignaci na hygienu ani na vzdělávání. Stát velice dobře ví, do jakých zařízení děti nesmějí a co se v nich nemůže. Má však jen nejasné tušení, kde jsou a kde by měly být umístěny všechny děti, které se nedostaly do oněch bezpečných zařízení naplněných rozvojem osobnosti pod odpovídajícím osvětlením. Obce, pro které je vybudování přesně definované školky drahým a náročným projektem, mnohdy raději rezignují úplně. Demografický nárůst v tichosti přečkají, aniž by přemýšlely, co všechno může přinést školka i svému okolí.
Školka totiž není typ zařízení, kde se investované peníze vrátí na vstupném, společnosti vydělává jinak. Pokud si řekneme, že se nám investice financí a hlavně snahy do školek nevyplatí, nemá smysl stěžovat si na nerovnost žen a mužů v zaměstnání, špatné školství, málo vzdělanou společnost nebo nízkou porodnost.
Řešení nedostatku míst ve školkách je samozřejmě mnohem složitější problém, než se vejde do jednoho textu, ale uvolnění pravidel, které by umožnilo vybudovat školky kupříkladu i v upravených obecních budovách, by tomu jistě pomohlo. Stejně jako uvědomit si, že školka může znamenat víc než krátkodobé zalátání problému „kam s dítětem“.
Více o tématu školek se dočtete v článku Nebyly, nejsou, nebudou? v aktuálním Respektu 15/2014
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].