Protivná blondýna: Internet unese i dlouhý text

V měsíčníku Plzeň bez cenzury se objevila anketa, jejíž respondenti měli až nápadně stejné názory jako vydavatel časopisu a zakladatel Věcí  veřejných Vít Bárta. Nebyla to náhoda. Jak odhalila stále populárnější blogerka vystupující pod pseudonymem Protivná blondýna, anketa byla falešná a namísto obyvatel Plzně tu byly použity fotografie studentů z americké univerzity.  Stejně tak píše o podvodných příspěvcích na hubnutí, ale třeba i o tom, co si vzít na dovolenou podle serveru mimibazar.cz.

Jak vás napadlo zkoumat identitu lidí z Bártovy ankety?
Ankety jsem si všimla díky Facebooku, kde někdo z mých přátel sdílel odkaz na časopis Plzeň bez cenzury. Ze zvědavosti jsem na něj klikla a ta anketa mě doslova praštila do očí. Za tu dobu, co se šťourám v různých nepravostech hlavně na internetu, už dokážu na první pohled odhadnout, že něco není v pořádku. Tak jsem si proklepla jednotlivé respondenty. Vyhledávání na internetu podle fotky není problém. Některé ze snímků jsem musela trochu poupravit nebo zvětšit, aby je Google schroupal a našel původní zdroj - ale pro mě už je takové vyhledávání rutina.

Jak si vybíráte témata? Je to vždycky rychlá reakce?
Ano, vybírám si impulsivně, podle nálady a momentálního rozpoložení. Podle toho, co mě ten den nadzvedlo ze židle. Témat mám v hlavě v zásobě nejmíň na dva roky psaní dopředu a spoustu zajímavostí, tipů a fotek mi posílají i čtenáři blogu.

Kdy jste si ho vůbec založila? A chcete se s ním třeba jednou uživit? Dnes už to není vyloučené, tedy aspoň v zahraničí…
Původní impuls přišel od kamarádky, které jsem občas psala sáhodlouhé maily o tom, co mě zrovna potkalo. Tohle by si mělo mít možnost přečíst víc lidí, tvrdila mi. Tak jsem to před necelými dvěma roky zkusila. Začala jsem psát a pořád píšu, protože mě to baví. Uživit se psaním je těžké, dokáže to jen málo lidí a já k nim rozhodně nepatřím. I když netvrdím, že by se mi to nelíbilo.

A jak vznikl pseudonym Protivná blondýna?
Původně jen proto, abych nějak odlišila svůj blog od těch tisíců jiných, které se jmenují obvykle Verunčin, Markétin nebo Sářin. Chtěla jsem něco, co by bylo trochu o mně, ale nebylo by to zas příliš osobní - proto blondýna. A protivná proto, aby se něčím ta blonďatost trochu srazila. Když jsem se začala pouštět do kontroverznějších témat, bylo mi jasné, že pseudonym byl dobrý nápad.

Kdybych začala psát pod svým jménem, asi by se blog vyvíjel jinak. Musím přiznat, že ta anonymita mě někdy i dost baví. To když se třeba v komentářích na blogu čas od času začne ve velkém spekulovat, že Protivná blondýna je určitě v lepším případě Ada z Módního pekla, v tom horším chlap.

Jak si ceníte rostoucí popularity?
Dělá mi obrovskou radost, že lidé blondýnu čtou, že je baví nebo naštvává, nebo že pro blog hlasovali v Křišťálové lupě. Těší mě, když mi čtenáři píšou. Přiznávám, že vnímám jako velký úspěch, že můj článek o těch zpackaných anketách citovala skoro všechna přední celoplošná média u nás. To se blogerům moc často nestává. Čistě jako popularitu to ale nevnímám - spíš jako ocenění toho, že se moje psaní líbí a má smysl.

Přijala byste nabídku, která dnes rovněž není neobvyklá - psát do tištěných médií?
Myslím, že přijala, pokud by koncept byl takový, abych si byla jistá, že budu mít co čtenářům říct i po pětačtyřicátém vydání. Nechtěla bych, aby někde byla Protivná blondýna jen proto, že číst ji je zrovna teď v módě.

Vaše texty jsou trestí internetového psaní. Kombinují fakta s ironií, často jsou i osobní. U příspěvku, jak  lidé bojují octováním proti tomu, že vlády nebo nadnárodní organizace nechávají práškovat lidstvo směsí jedů, má člověk spíš pocit, že je to od vás mystifikace - která ovšem docela věrně odráží dnešní dobu. Měla jste od začátku jasno, jak budete psát?
Od začátku jsem věděla, že bych chtěla psát s trochou nadhledu i ironie; a že bude převažovat spíš kritika. Blog se ale samozřejmě postupně vyvíjel a měnil. Zpočátku jsem byla schopná napsat třeba každý den příspěvek, teď si daleko pečlivěji sháním a ověřuju informace, snažím se i vyhrát si s textem, abych příliš často neopakovala podobná spojení nebo fráze. Dřív jsem se snažila spíš o kratší texty, i to se změnilo - z komentářů mám pocit, že i hodně dlouhý text je pro čtenáře únosný, pokud není příliš rozkecaný a rozplizlý.

Marshall McLuhan říkal, že „medium is a message“. Jakou zprávu o sobě podává internet? 
Internet nepodává zprávu o sobě, ale o nás, o uživatelích internetu. Umí se neuvěřitelnou rychlostí nabourat do našeho soukromí, ovlivňuje nás a má nekonečnou paměť. Nic z něj nezmizí, což si spousta lidí ještě moc nepřipouští. Internet je samozřejmě taky obrovský kšeft, ze kterého se řada podnikavců snaží často dost bezohledně urvat aspoň něco pro sebe.

Klíčovými ingrediencemi pro popularitu videí, obrázků, celých internetových stánek i šíření obsahu na sociálních sítích se zdá být bizarnost a ulétlost. Může z toho internet někdy vyrůst?
Nejsem si jistá, jestli z toho internet může vyrůst. Spíš na tom bude čím dál víc stavět. Největší úspěch mají přece vždycky velké úlety nebo velké emoce. To, co nás dojalo nebo bavilo před pár lety, dneska přejdeme mávnutím ruky. Úlety a emoce budou spíš nabírat na obrátkách.

Nemáte obavu, že vás tohle nastavení může ovlivnit i negativně – že na síť se dá vypustit v podstatě cokoliv?
Tuhle obavu mám a začínám být opatrnější. Dokonce jsem párkrát probírala s právníkem, co si můžu dovolit napsat a co už by bylo přes čáru. Moje texty sice často vznikají „rychlým vypsáním se“ - ale když nejde o vyloženě oddychové téma, nastává vždycky i fáze druhá, „zklidnění autorky i textu.“

Sledujete domácí a zahraniční blogery? Kdo jsou podle vás ti nejlepší a nejzajímavější?
Čtu míň blogů, než když jsem sama začala. Čtení jiných blogerů mě brzdilo při vlastním psaní, spoustu témat jsem zavrhla, protože „tohle už někdo napsal“. Postupně mi sice došlo, že úplně všechno už někdo někdy napsal, přesto jsem se ke čtení blogů nevrátila. Pravidelně okukuji jen skvělé Adino Módní peklo, občas pak i blog Viléma Bigvilika Rubeše a 1000 věcí, co mě serou.

V čem je podle vás hlavní rozdíl mezi papírem a webem? V aktuálnosti, ve stylu, ve svobodě?
Hlavní rozdíl je v předvýběru. Na internetu může být cokoliv od kohokoliv. Je tam nejen prostor pro kvalitní autory nebo začínající talenty, kteří zatím nemají kde publikovat, ale i pro grafomany, šílence a zoufalce. Prostě svoboda pro všechny a jako bonus spousta balastu. Dostat text na papír a pak ke čtenáři je pomalejší, obtížnější a dražší. U textu na papíře je větší záruka, že se mu někdo věnoval. A pak jsou tady rozdíly spíš pocitové. Raději si před spaním přečtu pár papírových stránek knížky, než bych si vlezla do postele se čtečkou. Dodnes mám schovaný dopis od první lásky, který mi přišel poštou, když mi bylo patnáct. První milostný mail bych asi takhle neopatrovala.

Autorka je stážistkou Respektu