Pohřbívání jako byznys
Každému, kdo v Česku ztratí milovaného člověka, hrozí, že se ocitne v pasti. Dodnes tady totiž platí, že během loučení je snadné narazit na pohřební ústav, jehož necitliví zaměstnanci spolehlivě prohloubí každé trauma. Ten absurdní pocit nejde svést jen na úřady. Posiluje ho i skutečnost, že Češi ze všech Evropanů nejčastěji nechávají své mrtvé zmizet bez jakéhokoli obřadu. Co se to s námi děje?
Za minulého režimu to byla práce pro erár. A zároveň za trest, nepříjemná a bez prestiže, na kterou byli často najímáni alkoholici nebo recidivisté. A podle toho to také vypadalo: s těly mrtvých se zacházelo bez jakýchkoli zábran a města při pohřbech brázdily černé špinavé škodovky a avie se zamračenými zřízenci za sklem. Dnes máme k dispozici nová auta, elegantní obleky a billboardy, které pozůstalým slibují v těžkých časech solidní zacházení. Přesto pod lesklou slupkou nejsme o mnoho dál. Fakt, že řada pohřebních služeb uplácí zdravotníky a záchranáře, okrádá klienty, obchází zákony a že se jejich zaměstnanci chovají hrubě, je věcí, kterou česká veřejnost dodnes přijímá jako smutnou samozřejmost.
A právě v těchto dnech vyplouvá opět na povrch ta nejdrsnější strana českého pohřbívání. Manažer pohřební služby Anubis ze Žďáru nad Sázavou Radek Kunc čelí u soudu obvinění z vydírání, uplácení a z toho, že nechal brutálně zbít „neposlušného“ zřízence patologie, který mu nechtěl dohazovat mrtvé z místní nemocnice.
Je to dramatická špička závažného problému, který máme s pohřbíváním svých mrtvých úplně všichni.
Podivný dýchánek
Na stěnách visí terče pro šipky, opodál stojí kulečníkový stůl. Ten je však teď překrytý ubrusy a v jeho sousedství leží na zemi pět rakví. Vedle stojí několik stolků, na nichž jsou vystaveny urny, smuteční stuhy a keramické rámečky s fotografiemi, jež se umísťují na náhrobky. V chodbě vedoucí k sálu se nabízí speciální hydraulický zvedák pro ukládání těl do rakví – reklamní slogan upozorňuje na to, že se zvedákem může zacházet jeden člověk, a je tak možno ušetřit pracovní sílu. Pro větší efekt je na zvedák upevněna figurína a každý zájemce si může vyzkoušet, jak je vše snadné. U prosklených dveří na konci chodby je zaparkován velký otevřený pohřební vůz, v němž leží malá bílá dětská rakev. Kolem se proplétají desítky lidí: elegantní dámy, muži v tmavých oblecích i potetovaní chlapíci v džínsech.
Jsme na kontraktačních trzích českých pohřebních služeb v hotelu Skalský Dvůr na Vysočině. A i kdyby návštěvník náhodou minul jednu z uren, z níž je možné si nabídnout bonbon, je jasné, že tohle ani při maximální míře otevřenosti nelze vnímat jako normální byznys. Spíš naopak: návštěvníka celou dobu sužují myšlenky na to, jak zařídit, aby v případě odchodu někoho blízkého dopadlo setkání s touto pestrou společností dobře.
Prodejce fotografických rámečků pro náhrobky ochotně vysvětluje, že vystavené fotografie patří skutečným klientům. „Tenhle si nedávno hodil mašli,“ ukazuje obchodník na velkou fotku. Kolega, obchodní zástupce v rakvích, ukazuje v katalogu luxusní oválné rakve s nástřikem „chameleon“. „Je to autolak, který mění barvu,“ vysvětluje a stěžuje si, že Češi o podobné rakve (ovál stojí desítky tisíc) nemají zájem. „Tamhleta na kraji,“ ukazuje na jednoduchou hnědou truhlu, „je v Německu považována za bezdomoveckou, ale u nás je to standard. Lidi tady stále víc šetří.“
Stesky na spořivé Čechy se jako ozvěna šíří z úst téměř všech majitelů pohřebních služeb. Je to však trochu přehnané: něco přes čtyři stovky zdejších firem má stálou práci (ročně u nás umírá zhruba 100 tisíc lidí) a slušné zisky (obrat na trhu kolísá okolo dvou miliard ročně). A nevypadá to, že by se pohřební zřízenci potáceli v drtivé krizi. Na nabízené rakve a další zboží si účtují trojnásobnou marži a kromě toho, že se musejí denně pohybovat mezi mrtvými, chladicími boxy, krematorii a hřbitovy, po nich klienti v těžké životní situaci požadují už jen elementární soucit. Potíž je v tom, že černý humor a tmavý oblek to poslední samy o sobě nezajistí.
A nutno dodat, že i poptávka je v místních poměrech často problematická. „S obřady je to u nás složité,“ říká lékařka Marie Goldmannová, která před sedmi lety založila hospic Cesta domů poskytující asistenci při přípravě na smrt v domácím prostředí. „Z řady důvodů se u nás vytrácejí rituály, skutečné rozloučení se zemřelým. Nejde přece o to, jak drahou rakev koupíme nebo kolik květin přineseme do krematoria, ale o to, jak vnímáme poslední okamžiky a odchod někoho, kdo nám je blízký, jak se se smrtí vyrovnáváme. A mám pocit, že hodně z nás dnes nechce mít s umíráním a se smrtí nic společného. A ochotně přenáší věci s tím spojené na instituce.“
Navíc je těžké se tomu vyhnout. Pohřbívání se řídí přísnými zákony, které nás bez ohledu na to, co si myslíme o úrovni služeb a jakou máme představu o rozloučení a rituálu, nutí k tomu, abychom se obrátili na oficiální firmy. Okamžiky krátce po smrti někoho blízkého a rozloučení s ním se tak často mění v souhrn nezbytných úkonů a předmětů, které je třeba provést, objednat a koupit. A pohřební služby mají z logiky věci na všechny potřebné služby monopol. Jak s ním nakládají a jak jednají s lidmi, kteří často kvůli zármutku nemají sílu starat se o svá práva?
Šílený zážitek
„Manžel nechtěl zůstat v nemocnici, tak jsme ho na poslední dny měli doma. Umíral na rakovinu, měl metastázy po celém těle, musel dostávat velké dávky morfia, ale zvládali jsme to s pomocí lékařky a sestřičky z Cesty domů,“ vzpomíná nad šálkem kávy v rodinném domku na kraji Prahy žena středních let. Po chvíli se k ní připojí ještě její dcera. Stalo se to téměř před rokem, ale během rozhovoru se obě ženy neubrání dojetí. „Když zemřel, radila nám paní doktorka, ať nespěcháme, nevoláme lékaře ani pohřební službu hned, že se můžeme v klidu rozloučit, umýt ho, obléct, posedět u něj. Bylo to pro nás hrozně důležité.“
Po rozloučení ale bohužel přišel šok. Asi po dvou hodinách zavolaly ženy záchranku, aby lékař vyplnil úmrtní list. O nic nešlo: všichni věděli, co se stalo, a o příčinách smrti nebylo možno pochybovat. „Přesto se k nám doktor ze záchranky choval jako nějaký gestapák. Vynadal nám, jak jsme si mohly dovolit zavolat ho tak pozdě, a vyhrožoval, že bude muset tělo svléknout a začít oživovat. Nakonec prohlásil, že okamžitě musí zavolat pohřební službu, aby tělo odvezla,“ popisuje žena. „Říkali jsme mu, že máme už vybranou pohřebku a že zavoláme samy, ale to odmítl s tím, že na to nemáme právo a že tělo musí odvézt výhradně jím doporučená služba, a to pražská Helfi. Neměly jsme sílu se s ním hádat.“
K problému propojení záchranky a pohřebních služeb se ještě vrátíme. Vzpomínky obou žen nás ale nejdřív vedou k dalšímu šoku: k setkání s pohřební službou. „Přijeli dva mladí kluci, vypadali vcelku slušně, první dojem z nich jsme měli vlastně lepší než z toho lékaře,“ popisuje dcera. „Ale pak vytáhli černý igeliťák a že v něm tátu odvezou. Úplně se mi podlomila kolena. Tohle jsem nechtěla dovolit, aby ho jako něco už úplně zbytečného hodili do pytle. Říkala jsem, že chceme, aby ho odvezli v rakvi.“ Pohřební zřízenci ale trvali na svém – prý to je normální, těla se vždycky odvážejí v pytli na odpadky. „Rezignovaly jsme a schovaly jsme se v domě. Nemohly jsme se dívat na to, jak ho takhle odnášejí. A atmosféra rozloučení byla nadobro pryč. Zbyl šílený zážitek, který nás straší dodnes.“
Tato zkušenost není ojedinělá. A nepatří ani k těm nejdrastičtějším. Někdy přijedou pohřební zřízenci s červeným pytlem, a aby se vešli do výtahu v paneláku, ohýbají v něm mrtvé tělo podle potřeby. Noviny nedávno zveřejnily drama ženy, jejíž manžel zemřel na chalupě, a tělo našli až po třech dnech. Když pozůstalá přinesla na centrálu pohřební firmy tmavý oblek do rakve, jeden ze zaměstnanců ji odbyl slovy: „Na co oblek? Vždyť nám ho přivezli ve třech pytlích! Toho vám nikdo oblíkat nebude!“
Ty zkušenosti jsou drtivé samy o sobě. A o to víc, když si znovu připomeneme, že klienti pohřebních služeb nejsou v situaci běžných zákazníků, nemohou prostě odejít a zařídit se po svém nebo službu odmítnout. Nemohou si odnést tělo svého blízkého a vykopat mu třeba hrob na zahradě. Musejí se obrátit na státem podepřené firmy, které často očividně spoléhají na to, že se starají o mrtvé, a těm už je všechno jedno.
(Celý článek najdete v Respektu 13/2009.)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].