Opravdu se nejde nebavit s Ruskem?

Předseda komunistů Filip chtěl letět na návštěvu do Moskvy. A protože by mu to sněmovna nedovolila, zašel rovnou za jejím předsedou Hamáčkem. Ten chtěl být s Filipem zadobře, tak mu v rámci svých pravomocí tiše povolil cestu sám. Parlament se tak o cestě dozvěděl až ve chvíli, kdy už byl Filip v letadle, a svůj nesouhlas odhlasoval aspoň dodatečně (hlasy ODS, TOP 09, lidovců a ANO). Filip tedy de jure přiletěl do ruské metropole jako soukromá osoba a parlament si mohl oddychnout. Pozvání totiž organizoval místopředseda Státní dumy Sergej Železňak, který je na seznamu sankcionovaných osob, jež nesmí do Evropské unie.

Potud je příběh přehledný. Je ale pozoruhodné, jaký problém mají poslanci s vysvětlením, jestli do Ruska na jednání s Putinovými lidmi létat a za jakých okolností. Reprezentant lidovců Jan Bartošek, jeden z hlavních odpůrců Filipovy cesty, v debatě v ČT 24 vyloženě tápal. Napřed prohlásil, že s Putinovými lidmi se nelze nebavit, prý ale záleží na to, jakou váhu té návštěvě dáme. Pak ještě nesrozumitelně dodal, že je nutné „motivovat Rusy k tomu, aby se celá situace stabilizovala“.

Za prvé - s Ruskem je opravdu dobré mluvit, dokud oni sami s námi mluvit chtějí. To ale platí pro diplomacii EU, případně diplomacii českou, jež sledují nějaké jasné cíle a mají k jejich prosazování nástroje. Není však jasné, jaká škoda by vznikla, kdyby se Státní dumou po dobu vzájemného nepřátelství - jak jej opakovaně vyjadřuje Rusko - přerušila styky česká Poslanecká sněmovna. Parlament není tvůrcem zahraniční politiky. Návštěvy poslanců mají sloužit k výměně zkušeností, rozšiřování rozhledů, vzájemné kultivaci. V čem může české poslance kultivovat nacionalismem zmítaný, v podstatě loutkový parlament autoritativního státu? V ničem podstatném.

Za druhé - nejde ani tak o „váhu návštěvy“. Podstatný je obsah, jejž poslanci návštěvě dají. Lze si představit cestu plnohodnotné parlamentní delegace, která navštíví ruské kolegy a bude jim s plnou vahou své mise vysvětlovat postoje, které jakožto stát a člen EU zaujímáme. To znamená podporu sankcí, nepřípustnost ruského vměšování se do Ukrajiny (přesněji řečeno jejího rozvracení), odmítání anexe Krymu, starost o ruskou opozici a zbytky svobodných médií, vůči nimž Putinův režim v poslední době vystupňoval likvidační nátlak.

Český parlament by samozřejmě musel vyslat zástupce, kteří budou Rusům naše zájmy spolehlivě tlumočit. Taková cesta by pak dávala smysl a posílila by pozici Česka jako sebevědomého státu hájící pozice dohodnuté v EU. Pokud se na tomhle poslanci neumí dohodnout, je skutečně lepší nechat „bavení se s Ruskem“ na povolanějších, tedy vládě.

Zcela by pak čeští politici měli odmítnout jednat s lidmi, na které Unie uvalila sankce. Přísně z právního pohledu to sice nikdo nezakazuje, jak argumentují zdejší komunisté. Politika ale není určovaná jen příkazy a zákazy. Politika musí ctít i nepsaná pravidla a budovat cosi jako důvěru či dobrou pověst. Podivné politické schůzky s lidmi na černé listině naopak podkopávají společnou pozici EU, a tím pádem i důvěru v Česko.