Ohrožené ráje

Němci bývají někdy až úzkostlivě politicky korektní. Pod palbu kritiky se tam dostane politik už jen ve chvíli, kdy prohlásí, že je hrdý na svoji zemi. Německý ministr financí Peer Steinbrück si však přestal brát servítky. Na adresu Švýcarska prohlásil, že je na něj třeba „vzít bič“. Své jižní sousedy poté ještě srovnal s indiány, kteří ustoupí, pouze když budou vědět, že je nedaleko k útoku připravena odhodlaná vojenská kavalerie. Ministrův kolega, předseda německých sociálních demokratů Franz Müntefering, o několik měsíců dříve glosoval, že podobné spory, jaké má jeho země dnes s Lucemburskem a Švýcarskem, by se za starých časů řešily vojensky.

Nedávno ještě nepředstavitelně ostrá rétorika vůči spřátelenému Švýcarsku, kam si dosud němečtí diplomaté jezdili odpočinout na závěr své kariéry, padala kvůli námětu mnoha thrillerů a špionážních detektivek – švýcarskému bankovnímu tajemství.

Časy se v Evropě naštěstí změnily, a proto kvůli bankám k reálné válce mezi Němci a Švýcary nedojde, ve slovní přestřelce se ale Švýcaři nevzdali. Tamnímu poslanci Thomasi Müllerovi prý Steinbrück připomíná generaci Němců, která před desítkami let „chodila ulicemi v kožených pláštích, těžkých botách a s páskou na rukávě“. Bulvární deník Blick am Abend zase na titulní straně otiskl Steinbrückovu fotografii a popsal ji stručně slovy „Hnusný Němec“.

Němci hrozí bičem a kavalerií kvůli miliardám eur, které každým rokem při daňových únicích ztrácejí na kontech zahraničních, především švýcarských bank. Švýcaři se brání, protože velký soused útočí na jeden z pilířů jejich ekonomiky i národní identity.

12 tisíc firem v jednom domě

Švýcarsko nabízí klientům tamních bank naprostou anonymitu a minimální zdanění kapitálu. Navíc švýcarské zákony daňové úniky nepovažují za zločin, ale pouze za přestupek srovnatelný s banální dopravní nehodou.

Bohatí Němci (a samozřejmě nejen oni) proto do Curychu, Basileje a dalších bankovních center tajně převádějí své nezdaněné majetky, švýcarské úřady jejich chování (daňový únik) nepovažují za zločinné, a neumožňují tedy německým daňovým detektivům pohled na tajemstvím chráněná černá konta. Bankovní úředníky, kteří by jakékoli údaje prozradili, čeká trest ve výši několika desítek tisíc franků. Podle mluvčího berlínského ministerstva financí není možné spočítat, kolik peněz Německo každoročně při daňových únicích ve Švýcarsku a jinde v zahraničí ztrácí. Šéf daňových odborů Dieter Ondracek tvrdí, že německý stát přichází ročně o 30 miliard eur.

Švýcarsko je největším z daňových rájů, ke kterým podle seznamů různých organizací dnes patří více než čtyřicet převážně miniaturních států. Konkrétní daňové podmínky se v každém z nich liší a v jejich labyrintu se dokážou orientovat jen specializovaní finanční poradci. Společné však mají to, že podmínky jsou ušité na míru velkým firmám, bohatým lidem a zločineckému byznysu – nízké daně, malá kontrola a regulace, spolehlivý právní řád, anonymita. Vědecký tým Economist Inteligence Unit týdeníku The Economist je definuje jako „území s daňovými podmínkami vytvořenými speciálně za účelem využití celosvětové poptávky po neplacení daní (po daňových únicích)“.

Na kontech v těchto finančních oázách leží podle Boston Consulting Group 7,3 bilionu dolarů od soukromých osob, z této částky švýcarské banky spravují zhruba dva biliony dolarů. Na Kajmanských ostrovech například v jediné budově oficiálně sídlí 12 tisíc amerických firem; centrem světového obchodu s minerály se zase díky nízkým daním lákajícím těžařské společnosti stal drobný švýcarský kanton Zug. Význam, případně škodlivost daňových rájů přitom díky finanční liberalizaci, globalizaci obchodu a internetu v minulých dvaceti letech strmě rostl.

Daňové ráje se nyní stávají terčem regulace globálního finančního kapitalismu, kterou nejhlasitěji prosazují Německo a Francie. Do závěrečného devítistránkového dokumentu ze summitu zemí G 20 v Londýně také Němci a Francouzi prosadili větu, že „éra bankovního tajemství je u konce“. Ještě během čtvrtečního večera po skončení summitu však švýcarská ministryně hospodářství trvala na tom, že „bankovní tajemství přetrvá“. Daňové ráje se v příštích měsících budou bránit hurikánu změn, které reforma finanční globalizace přinese, a není proto možné předpovídat, jak budou vypadat, až bouře odezní.

Finanční krize se však stala šancí poprvé účinně zasáhnout proti těmto „černým dírám“ globalizace, kde podle odhadů nevládní organizace Tax Justice Network ostatní státy každoročně ztrácejí 255 miliard dolarů. Jen Spojeným státům podle jiné studie v daňových rájích ročně zmizí 100 miliard dolarů. Podle senátora Carla Levina, který v roce 2007 spolu s republikánem Normem Colemanem a s tehdejším demokratickým senátorem Barackem Obamou inicioval zákon proti zneužívání daňových rájů, to představuje „ekonomickou válku proti poctivým americkým plátcům daní“.

Březnová studie prestižní britské humanitární organizace Oxfam, kterou zpracoval dřívější hlavní ekonom poradenské společnosti McKinsey James Henry, zase tvrdí, že rozvojové země každým rokem na daňových únicích přicházejí o 64 až 124 miliard dolarů, zřejmě tedy o více, než ročně dostávají na rozvojové pomoci ze všech bohatých zemí dohromady.

Podle kritiků takovéto bezpečné přístavy pro peníze nejbohatších jedinců a koncernů oslabují legitimitu celého hospodářského systému. Dosud však proti nim žádný stát nezasáhl. Daňových výhod totiž jednak využívají mimo jiné i klíčové firmy z bohatých států, a jednak v hodnocení daňových rájů panoval ideologický střet. Především Američané, Britové a byznysmeni je považovali za legitimní součást systému volného trhu, za „pionýry“ zdravé konkurence v daňové oblasti. Francouzům, Němcům a levicovým nevládním hnutím připomínali spíše parazity, kteří vysávají bohatství z reálných ekonomik.

V čase hospodářské krize, kdy nejbohatší státy pumpují do záchrany svých bank a firem stovky miliard dolarů, získal navrch kritický postoj Francouzů a Němců. Ucpání finančních tunelů vedoucích na Karibské ostrovy, do malých evropských států či do Švýcarska se stalo poprvé politickou prioritou. Státy tím chtějí získat chybějící finance, a navíc chtějí ukázat svým obyvatelům, že v čase recese dobývají pevnosti těch nejbohatších. Na švýcarském příkladu je však možné pozorovat, jak obtížná a nejistá regulace daňových rájů bude.

(Celý článek najdete v Respektu 15/09.)