Mistr patří nám
Ludmila Slouková vypadá ve výstavní místnosti zámku v Moravském Krumlově ještě drobnější, než ve skutečnosti je. Vedle monumentálních obrazů Slovanské epopeje Alfonse Muchy, které mají osm metrů na výšku a šest na šířku, se vlastně ztrácí úplně všechno.
Ludmila Slouková vypadá ve výstavní místnosti zámku v Moravském Krumlově ještě drobnější, než ve skutečnosti je. Vedle monumentálních obrazů Slovanské epopeje Alfonse Muchy, které mají osm metrů na výšku a šest na šířku, se vlastně ztrácí úplně všechno. Pětaosmdesátiletá paní ale dnes k rozmáchlým plátnům patří jako nikdo jiný: je zřejmě poslední krumlovskou pamětnicí, která byla v roce 1949 u převozu obrazů z Prahy do Krumlova.
Praha ale právě teď znovu připomněla, že Mucha odkázal své dílo hlavnímu městu. A i když dnes nikdo neví, kde budou ohromné výjevy viset, chtějí je v metropoli zpátky. V šestitisícovém Krumlově, kde se o obrazy poctivě starají už šedesát let, to těžce nesou. „Za záchranu Muchova díla nám dosud nikdo nepoděkoval. A teď nám ho chtějí sebrat,“ říká za své sousedy paní Slouková.
Ze sklepa na zámek
Ještě začátkem roku 1949 bylo dvacet obrazů Slovanské epopeje, které zobrazují dějiny Slovanů od starověku po rozpad Rakouska-Uherska, stočeno a schováno pod uhlím ve dvou pražských sklepích. „Muchova rodina obrazy ukryla před nacisty,“ vzpomíná paní Slouková. Jenže než se pro ně po válce stačilo najít vhodné místo, přišel únor a Mucha se znovu dostal na index, tentokrát jako buržoazní malíř.
Alfons Mucha pracoval na Slovanské epopeji osmnáct let a po dokončení v roce 1928 ji věnoval „Praze a československému lidu“. Podmínkou věnování byl požadavek, aby hlavní město pro obrazy postavilo nový výstavní pavilon. Dočasně epopej visela v Klementinu a ve Veletržním paláci, odtud se však v Praze stěhovala rovnou do sklepa.
S návrhem na převezení obrazů do Moravského Krumlova přišel po únoru místní učitel Rostislav Tálský. Důvody byly zřejmé: šlo o to dostat dílo problematického malíře, jehož nešlo v Praze vystavit, z centra pozornosti komunistických funkcionářů. Muchu v Krumlově považovali za svého, protože se narodil v nedalekých Ivančicích a měli tu i zámek, tedy místo, kde by bylo možno obrazy vystavit. Mistrovi dědicové souhlasili.
„Bylo to zvláštní. Zatímco oficiální místa měla Muchu za nepřijatelného, jeho plátna ležela na chodbách krumlovského okresního národního výboru a celé město žilo restaurováním a přípravou na jejich instalaci,“ vypráví paní Slouková, která sama měla tehdy na národním výboru na starosti kulturu.
Na vernisáž si ale město muselo počkat čtrnáct let. Zámek na několik let obsadila armáda, restaurování poškozených a zčásti zplesnivělých obrazů šlo pomalu, chyběly peníze, protože na žádnou oficiální pomoc od úřadů Krumlov spoléhat nemohl. „Spoustu věcí lidi udělali zadarmo. Když bylo zapotřebí, aby se s obrazy hnulo, chtěl přijít skoro každý, rámy vyrobili řemeslníci v místním družstvu, kolečka, na kterých se dala plátna převážet, zase vymysleli a udělali ve zdejším kovozávodě,“ popisuje paní Slouková. „Funkcionáři z okresu i z Prahy nám dávali pokoj, dělali, že nic nevidí.“ Nikdo z Prahy – přestože obrazy patřily oficiálně tam – nepřijel ani v roce 1963 na vernisáž.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
