Dvacátníci jsou dnes jiní; ale stejně tak i dospělost

Pokud je vám něco málo přes dvacet, dozvíte se o sobě a své generaci z médií kdeco. Že odkládáte rodinu, nechce se vám převzít odpovědnost, jste nejsebestřednější generací v historii, odmítáte pracovat tak, jako to dělali ti před vámi, nebo se vám pracovat rovnou nechce vůbec; stejně tak se vám nechce od rodičů a případné pracovní pohovory stavíte na přehnaném sebevědomí. Je až fascinující, jak často se v článcích o mladé generaci objevuje formulace, že něco nechtějí, nebo nad nimi visí náznak toho, že by bylo vhodné, aby už konečně dospěli. 

Většina článků vychází z průzkumů a studií. Jsou jich stovky – o tzv. mileniálech víme víc než o jakékoliv generaci před nimi, občas v hodně nečekaných oblastech. Díky průzkumu společnosti Coldwell Banker Commercial dělaném na dvou tisících lidech různých generací třeba víme, že dvacátníci ve Spojených státech jsou průměrně ochotní docházet denně do práce maximálně 51 minut. Že 81 procent z nich je na Facebooku, kde mají obvykle 250 přátel a 55 procent z nich si už dalo na sociální sítě svou selfie. Nebo že polovina z nich je ochotná diskutovat o svém platu s kolegy. 

Z druhé strany je zajímavé, jak málo jednoznačných soudů je o dospělosti, do které má tahle generace vstupovat. Slovník definuje dospělost jako „stav toho, jehož tělesný i duševní vývoj je ukončen, který se vyvinul, dorostl.“ Z právního hlediska získá člověk většinu práv a povinností v osmnácti.

Do Poslanecké sněmovny či Evropského parlamentu lze ovšem kandidovat od jednadvaceti a na prezidenta až od čtyřiceti. Lepší auto vám půjčovna nepůjčí, pokud vám není třiadvacet, a řídit lze ve Spojených státech od šestnácti, ale malé pivo tu neprojde do jednadvaceti. Jako bychom širokým nastavením hranic sami naznačovali, že dospělost není neměnnou kvalitou, na kterou jednou člověk dosáhne - ale že životní zkušenosti zde dělají své a v jistém smyslu lze být dospělým a ještě dospělejším.

V aktuálním čísle Respektu píšeme právě v textu o dvacátnících a jejich dospívání s titulkem Mladí a zmatení o tom, že prudký rozvoj mozku, který si vědci až dosud spojovali s pubertou, trvá mnohem déle, než si původně mysleli.

Zhruba do pětadvaceti probíhají změny zejména v kúře v přední části frontálního laloku, která odpovídá kromě jiného za dlouhodobé strategie a ovládaní emocí. A tato složitá formulace v praxi znamená, že ještě dlouhá léta po pubertě mladí lidé postupně dospívají a impulzívní či emotivní rozhodnutí postupně nahrazují těmi racionálními.

I když se však většina dvacátníků neoznačuje přímo za dospělé, neznamená to, že by ještě byli dětmi, nebo nebyli na cestě k dospělosti. Právě naopak, dvacátníci díky postupným změnám v mozku nabízejí jedinečnou kombinaci technicky dospělého jedince osvobozeného od kontroly rodičů a mnoha dalších povinností s dostatečnou dávkou „iracionality“ vhodnou třeba na to, aby vyvolali změny či revoluci. Kdoví, kolik z nich by se odehrálo, nebo odehrálo v podstatně menší míře, kdyby mozek dvacátníků hned v osmnácti přepnul na dlouhodobé plánování a racionálně si spočítal, že pro jejich budoucnost je možná lepší zůstat v práci či doma, než provokovat na náměstí s něčím, co nemusí vyjít.

Řada vědců označuje zároveň dvacátníky přívlastkem „idealistický“ - idealismus a odpovědnost se však navzájem nevylučují. I proto není důvod k panice, mladí dospívají. Ať už bydlí u rodičů, nebo sami, ať už si vybrali zaměstnání, nebo je pořád hledají, každým dnem dělají spoustu rozhodnutí, které je posouvají dál. Ostatně idealistické období může být pro ostatní inspirativní: občas je dobré, když si bude celá společnost klást otázky, jestli chce opravdu mít tolik přesčasů a zda občas není dobré se ozvat, že chtějí zlepšit pracovní prostředí.

Anketa: Kdy jsem se poprvé cítil dospělý

Lenka, 26: Moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem už dospělá byl ten, kdy i přes přemlouvání rodičů a okolí, že na to mám ještě čas (bylo mi 21), jsem si kvůli pracovní nabídce změnila denní studium na externí, a poprvé držela v ruce pracovní smlouvu na full time. Tehdy jsem si uvědomila, že už není cesty zpět. Najednou jsem přišla o všechny výhody studenta. S prací přišlo vlastní bydlení, a pak se vše postupně nabalovalo jako lavina.

Tamara, 26: Když jsme si brali (spolu s manželem) hypotéku, zdálo se mi to jako strašně moc odpovědnosti, která je hodna dospělosti.

Peter, 25: Když jsem byl na střední, nemohl jsem se dočkat, kdy budu dospělý, ale jaksi nikdy nepřišel ten bod, když jsem si řekl, že už dospělý jsem. Právě naopak, ještě před skončením vysoké, když jsem se odstěhoval z koleje, došlo mi, že zas tak dospělý být nechci; že bych si chtěl ještě užít studentský život. Bylo ovšem pozdě, přišla práce a všechno s tím spojené. Je ale jedna věc z dospělého světa, které se budu snažit ještě dlouho vyhýbat, a to je hypotéka. Je to symbol odpovědnosti, toho, že člověk už musí pracovat a vydělávat, i kdyby nechtěl. Chci si zachovat základní svobodu - když se mi v práci přestane líbit, nechci, aby mně něco tlačilo, že tam musím zůstat. Tomuto poslednímu kroku se budu bránit; a doufám, že ještě dlouho.

Jana, 24: Momentů bylo několik - Když mi domů přišla kartička DIČ. Když jsem se vrátila na kolej a všichni ti lidé mi přišli hrozně vzdáleni. Když jsem dnes potkala spolužáka ze základní, který měl na sobě oblek a byl na cestě udělat audit banky, a já jsem mu říkala, že připravuji věci pro děti, které učím na kroužku. Když jsem si uvědomila, že od teď budou všichni muži, kteří se mi budou kdy líbit, nejen zadání, ale rovnou zasnoubení a ženatí.

Ivana, 20: Pocit, že jsem dospělá, přišel po prvním roce na vysoké škole. Zpětně jsem si uvědomila, že jsem prožila rok v cizím městě a musela jsem se postarat sama o sebe. Zvládla jsem rok na náročné škole, náročné bydlení v pronajatém bytě s třemi muži, a to vše bez větší újmy na psychice. A můj pocit dospělosti se ještě zvýšil, když jsem viděla, jak někteří moji vrstevníci nezvládají svobodu, kterou získali odchodem z domova a ze střední školy, ani povinnosti, které to přineslo.

Zajímavou debatu na totéž téma naleznete i u našeho čtenáře na Twitteru: 

K článku v @RESPEKT_CZ o dvacetiletých. Kdy jste se začali cítit dospělí (věk a událost)? Osobně byt, svatba a dítě (27).— Luboš Račanský (@banterCZ) Říjen 1, 2014