Dítě s cizím mužem
Zdravá žena a neplodný muž – to je situace, v níž se ocitá stále více párů. Jedinou cestou k vlastnímu dítěti může pro ženu být umělé oplodnění dárcovskými spermiemi. Není to ovšem jednoduché rozhodnutí.
Když byla Daniela mladší, těhotenství si představovala jako jeden z nejromantičtějších okamžiků života. Její manžel je však neplodný a Daniela se ve svých 34 letech smiřuje s tím, že další kroky k vysněnému dítěti budou nejen krajně neromantické, ale zřejmě se také obejdou bez pohlavního styku.
Zato v nich bude znít spousta cizích slov. Hormonální stimulace vajíček. Anonymní dárce spermií. Inseminace nebo oplodnění ve zkumavce. Implantace embryí do dělohy. Čekání, jestli se chytnou.
„Takhle jsem si to nepředstavovala, ale co se dá dělat,“ krčí rameny Daniela (její jméno je kvůli zachování anonymity změněno). „Adopce není pro mě. Já jsem zdravá, a tak chci mít své dítě. Sama ho odnosit a porodit. Chci, aby mělo aspoň moje geny.“
Jenže právě geny jsou tím, co dělá Daniele u anonymního dárce největší starost. „Nevěřím, že ty dárce nějak moc testují. Dítě pak může zdědit nějakou vážnou psychickou nemoc po úplně neznámém člověku,“ říká Daniela a nahlas pochybuje, že darovat sperma chodí „normální chlapi“.
Přiveďte kamarády
Dárcovství spermatu a vajíček je u nás sice oficiálně bezplatné, ale každé pracoviště asistované reprodukce poskytuje dárcům „náhradu ušlého zisku“, takže v praxi je dárcovství vnímáno jako příležitost k výdělku.
Na diskusní stránce jednoho z českých center reprodukční medicíny najdou potenciální dárci spermatu výmluvnou informaci: „Platba za jednu porci je 1000 Kč a většinou je jich 10–20. Těšíme se. Dárců je málo, přiveďte kamarády.“
Takové vábení dárců znamená pro Danielu noční můru a jiné ženy v podobné situaci to nejspíš vnímají stejně. Kdo na podobnou nabídku může reagovat? Je rozumné počít dítě s cizím mužem, jenž za tisícovku ochotně chodí masturbovat do reprodukčního centra?
Dárci procházejí poměrně jednoduchými zdravotními testy, ženám jde ale zpravidla o víc než jen o to, aby se dozvěděly, že budoucí biologický otec jejich dětí je HIV negativní a nemá žloutenku či pohlavní nemoc. Chtějí vědět, jaký je to člověk. V Česku dárce nejen nemohou poznat osobně, ale nelze si vyžádat ani jméno nebo fotografii, jako je tomu třeba ve Spojených státech. Identitu dárce chrání zákon.
Co když je to alkoholik? Cholerik? Člověk s dědičnými sklony ke schizofrenii či rakovině? Podle Šárky Vilímové, embryoložky působící v Centru reprodukční genetiky při nemocnici v Motole, lze podobné informace shromáždit jen stěží. Lékaři u dárců provádějí vyšetření chromozomů a zjišťují, zda nejsou nakaženi některými infekčními chorobami a zda nemají gen pro cystickou fibrózu, nejčastější vrozené metabolické onemocnění v Evropě.
Sklony k většině geneticky podmíněných chorob však toto vyšetření neodhalí. Jak je to třeba se zhoubnými onemocněními? Člověk, který se chce stát dárcem a prodělal rakovinu, bude sice vyřazen, ale zájemce, jenž má mutovaný gen, rakovina u něj však ještě nepropukla, vyřazen pravděpodobně nebude – právě proto, že testy na příslušné geny se běžně nedělají.
Dárci musejí také vyplnit takzvané rodokmenové dotazníky, pomocí nichž se lékaři snaží riziko přenosu mutovaných genů snížit. Pokud zájemce o darování spermií například uvede, že má v rodině dvě ženy v reprodukčním věku s diagnózou rakoviny vaječníku nebo prsu, neuspěje. Jenže pokud dárci nejsou schopni tyto údaje dohledat nebo zamlčí v dotazníku pravdu, nemohou lékaři nic dělat. „Nemáme žádné nástroje, jak ty informace ověřit,“ říká Vilímová.
Celý článek vyjde v pondělním Respektu 23/2008 v rubrice Civilizace.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
