Co na mě ví můj mobil

Od září se zase zvýšila možnost zdejší policie a tajných služeb nahlížet do soukromí každého člověka. Na kamery a odposlechy jsme si už ve jménu boje proti teroristům a organizovanému zločinu zvykli, policejní možnost sledovat naše bytí krok za krokem skrze mobily a počítače zatím do obecného povědomí nepronikla.

Přitom trvá už tři roky a právě teď se ještě zvětšila. Nově schválený zákon, jak upozorňují experti, dává navíc policii od Nového roku právo sledovat prakticky kohokoli skrze mobil a počítač bez povolení soudu.

Důl na informace

O takovém přehledu nad pohybem a konáním lidí se policii a tajným službám donedávna ani nesnilo. V Česku je třináct milionů mobilů a 1,5 milionu připojení k internetu, to už je slušný důl na informace. Už tři roky za vámi může policista v záznamech dojít všude, kam jste se hnuli s mobilem, zjistit vaše kamarády a kontakty.

Může také zjistit, z jakého počítače a komu jste posílali e-mail, s kým jste chatovali nebo jaké webové stránky jste navštívili. Pro policii a tajné služby jsou dostupná prakticky všechna místa, kde člověk nechal tzv. elektronickou stopu.

Nyní od září může policie z archivu operátorů vyčíst také to, kdy a odkud jste volali, i když vám dotyčný nezvedl telefon. A od Nového roku to může policie v případech označených mlhavě za „závažné“ udělat bez svolení soudce. Do sítě podezřelých se tak může dostat každý, kdo mluvil, chatoval, e-mailoval nebo jen prozvonil někoho, kdo je v hledáčku policie či tajné služby. Tam se ovšem může dostat i autor tohoto článku, jen proto, že absolvoval profesní schůzku se zlodějem aut.

Větší pravomoci v průniku do soukromí vykládají bezpečnostní složky po celém světě jako nutnou daň za úspěšnou ochranu před terorismem. Po teroristických útocích v londýnském metru a autobusech z roku 2005 se ukázalo, že policie dokázala pachatele i jejich komplice dopadnout hlavně díky jejich vzájemným telefonátům. To přesvědčilo i část skeptiků v Evropské unii, že je potřeba přijmout směrnici pro všechny členské státy, která by využití záznamu telefonických hovorů zakotvovala.

Řada zemí včetně České republiky už návrh začlenila do svých zákonů, a i když si proti širším možnostem policejního dohledu nad soukromím stěžují aktivisté v Irsku a Německu až u Ústavního soudu, další státy na přijetí směrnice pracují.

Norma je závazná pro všechny členy, ale dává značný prostor pro domácí úpravu. Namátkou: dobu uchovávání dat si může každý stát určit od půl roku do dvou let. Česko, které si v jiných případech udržuje od naplňování evropských norem odstup (například deset let staré unijní předpisy o potírání diskriminace a korupce přijímáme velmi zdráhavě), tady projevuje příkladnou horlivost.

Zdejší zákonodárci příslušný zákon přijali jako jedni z prvních a jeho využití rozšířili z terorismu rovnou na všechny trestné činy. Proč ale nakonec ne? Pokud to policii pomůže potlačovat i běžnou kriminalitu a zvýšit počet dopadených pachatelů, není důvod zákon jen tak odmítat.

Sledujeme, nevíme proč a koho

Stoupenci nové normy si pochvalují, že se za tři roky v praxi velmi osvědčila. Policie přitom uvádí příklad dvou zločinců, kteří na jihu Moravy přepadli cizince, zavraždili ho a obrali o všechny osobní věci. Jeden z nich udělal chybu: z kapsy oběti vytáhl i mobil, zahodil z něj SIM kartu a pak z něj volal známým.

Na místě činu mnoho důkazů nezbylo, všechno se odehrálo beze svědků, kriminálka se neměla prakticky čeho chytit. Vyšetřovatelé se ve snaze zjistit alespoň něco bližšího o mrtvém pokusili prověřit, komu volal. Zašli za telefonním operátorem, vyžádali si záznam hovorů a podle něj přišli na to, že se z přístroje volalo i po smrti zavražděného, a dozvěděli se také kdy a odkud. Díky tomu si oba pachatele vytipovali, usvědčili a poslali za mříže.

Celý článek čtěte v pondělním vydání Respektu.