Církevní zlatý důl
Vládní návrh zákona na odškodnění českých církví za majetek, který jim ukradli komunisté, schválil kabinet minulý týden a za dva týdny míří do Poslanecké sněmovny. V sázce je mnohem víc než náprava jedné staré křivdy. Na osamostatnění tuzemských církví totiž v důsledku vyděláme všichni.
Snad za to může jaro. Předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý doslova září optimismem. Loni na podzim vedl spolu s katolickým arcibiskupem Janem Graubnerem jednání se státem o církevním vyrovnání. A dnes o přípravách zákona, který právě míří k rozhodujícímu testu mezi poslance, pěje samou chválu.
„Vládní komise byla skvěle postavená. Ministr Gandalovič okamžitě řešil všechny problémy ohledně půdy a pozemků, ministr Schwarzenberg tomu dodával rozvahu a moudrost člověka, který ví, co to znamená spravovat majetek. A ministr kultury Jehlička se po všech dosavadních špatných zkušenostech ukázal jako člověk, jehož slovo platí,“ vypočítává duchovní s širokým úsměvem. „A to, jak se dokázaly domluvit církve mezi sebou, to bylo prostě úžasné.“
Člověk, který nežil od revoluce v cizině, se při těch slovech musí štípnout. Co se stalo? Jak je možné, že církevní restituce, tahle léta odkládaná nepříjemnost, najednou chytily takové tempo? K vysvětlení je nutné se alespoň zběžně podívat o mnoho let zpátky.
Špatný systém
Osmnáct let to vypadalo, že nic nemůže být v Česku těžší než prosadit, aby zdejší křesťané dostali zpátky to, o co za vlády komunistů přišli. Ve Federálním shromáždění restituční zákon na začátku devadesátých let neprošel o několik hlasů a pak už jej nikdo do sněmovny ani nedonesl. S výjimkou lidovců nedořešené restituce nikoho z politiků nepálily, ateističtí Češi je nikdy nevnímali jako problém.
Václav Klaus coby premiér byl tvrdě proti nim, po pádu jeho vlády seděl v křesle ministra zodpovědného za církve sociální demokrat Pavel Dostál, jenž antipatii k duchovním hlásal veřejně a coby zodpovědnou úřednici jmenoval dámu, která je vysloveně nesnášela.
A samy církve navíc pořádně nevěděly, co chtějí – chátrající ukradené stavby, nebo peníze na účet? Budou s nimi umět hospodařit? A dokáže se sedmnáct církví vůbec dohodnout, jak se podělí o desítky miliard, když vztahy mezi katolíky a protestanty nikdy nebyly zrovna ideální?
V kuloárech se proslýchalo, že ani kardinál Miloslav Vlk o návrat majetku ve skutečnosti nestojí, protože by katolíkům přinesl víc potíží než užitku.
Nedá se ovšem říct, že by církevní kostlivec spal úplně v klidu. Ten problém dělal z Česka (jinak státu se spíše příkladnými restitucemi) poslední postkomunistickou zemi, jenž nedokázala pro své okradené duchovní zjednat spravedlnost. A ze zdejších církví, které zákon v roce 1949 připravil o majetek a učinil je závislé na státních dotacích, zase poslední evropský unikát.
Tahle provázanost církve a státu nevychází daňové poplatníky nijak lacino. Každoroční státní příspěvek na platy kněžích přesahuje miliardu korun a pravidla jsou nastavena tak, že církve si mohou samy určit, kolik duchovních vlastně mají. A tak zatímco věřících u nás vytrvale ubývá, počty kazatelů sedmnácti církví, které splňují kritéria pro výplatu dotací, stouply od roku 2001 o téměř tisícovku. „Je to špatný systém,“ vysvětluje předseda ekumenické rady Černý. „Loni například Církev adventistů sedmého dne, která dosud příspěvek na platy nepobírala, nahlásila na poslední chvíli třicet nových duchovních.“
Dalším, kdo na nevyřešených restitucích majetku už osmnáct let tratí, jsou obce. Nad pozemky a budovami, které by si jednou mohla církev nárokovat, totiž visí tzv. blokační paragraf, který obcím znemožňuje s nimi cokoli podnikat. Svaz měst a obcí ČR pravidelně lobboval za změnu, duchovní si stěžovali a stát se ošíval, že má platit rostoucí příspěvky – jenže nic se nepohnulo. Některé problémy se ale někdy stejně dočkají záhadně rychlého řešení.
Historická chvíle
Topolánkova vláda si restituce dala do programového prohlášení, shodly se na nich všechny koaliční strany. „Nebyl žádný problém to ve vládě prosadit,“ říká dnes ministr kultury Václav Jehlička, lidovec a vzorný katolík, který si vyrovnání dal za jeden z hlavních úkolů. „Přinesl jsem na jednání fotodokumentaci asi 300 kostelů v naprosto dezolátním stavu, abych ukázal, proč je důležité, aby církev mohla hospodařit sama.“ Loni na jaře se začalo vyjednávat a Jehlička už za pět měsíců hlásil, že se našlo pro všechny strany přijatelné řešení.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
