Zemřel Robert Mugabe. Diktátor, který miloval britskou královskou rodinu

Ve věku 95 let zemřel po dlouhé nemoci někdejší dlouholetý autoritářský prezident Zimbabwe Robert Mugabe.  Vládl státu na jihu Afriky „železnou rukou“ od získání nezávislosti na někdejší koloniální mocnosti Británii v roce 1980 až do chvíle, kdy rezignoval pod tlakem armády v roce 2017. V době své abdikace byl ve svých třiadevadesáti letech nejstarší hlavou státu na světě a zanechal po sobě zemi s rozvrácenou ekonomikou, kterou sužuje vysoká nezaměstnanost, hyperinflace i nedostatek potravin. Při této příležitosti odemykáme jeho následující profil a připomínáme text Dny kontroly nad Zimbabwe jsou sečteny 

Robert Mugabe mohl skončit jako Nelson Mandela – a naopak. Oba se narodili kolem roku 1920. Oba narozdíl od naprosté většiny afrických vrstevníků dostali dobré vzdělání od křesťanských misionářů. Oba se ve svých zemích snažili ukončit bělošské, rasistické režimy a v určité fázi přitom vsadili na ozbrojený boj, ve kterém jim pomohl Sovětský svaz. Oba také seděli dlouho v žaláři a inspirovali spoluvězně: Mandela šprtal kulturu, historii a jazyk národa Afrikánců (Búrů), tedy svých bělošských utlačovatelů; Mugabe z vězení na dálku získal šest diplomů na univerzitách v Londýně a v Jižní Africe. Oba své dlouholeté boje nakonec vyhráli a svět oslavoval jejich osvobozené země.

Se svou nově získanou mocí ale naložili rozdílně. Pětadevadesátiletý Mandela po pěti letech v prezidentském úřadu dobrovolně předal vládu mladším. Devětaosmdesátiletý Mugabe je pořád plný síly a ani po třiatřiceti letech včele země nehodlá odejít. Bývalého jihoafrického prezidenta dnes celý svět velebí coby největšího boje za svobodu naší doby. Prezident Zimbabwe je naopak symbolem vymírajícího druhu rádoby vševědoucích afrických despotů. Málokdo očekává, že dopustí porážku ve volbách, jejichž první kolo proběhlo ve středu.

„Chce vládnout nadosmrti, jen kvůli pocitu moci. Vůbec mu nejde o peníze a bohatství. V kanceláři mu visí jen mapa světa a jeho prezidentský portrét. Na stole leží desítky let staré přenosné rádio, na kterém poslouchá přenosy z kriketu. Je to asketa,“ napsala před pár lety jihoafrická novinářka Heidi Hollandová, která s Robertem Mugabem povečeřela. Bylo to v roce 1975, kdy mladá reportérka žila v Zimbabwe, a Mugabeho na večeři přivedl společný známý pouhý den předtím, než odešel na venkov vést ozbrojený boj. Slušně vychovaný vůdce osvobozeneckého hnutí následující ráno zavolal, poděkoval za pohoštění a optal se na zdraví dětí. Oba si popovídali ještě jednou, v roce 2008, kdy Mugabe jihoafrické autorce poskytl nejrozsáhlejší rozhovor své prezidentské kariéry. Trval tři hodiny a předcházel mu osmnáct měsíců trvající proces žádostí o schůzku a pětitýdenní čekání na definitivní termín přímo v hlavním městě Harare.

Vloni zesnulá Heidi Hollandová i na základě těchto dvou setkání napsala skvělou knihu o Robertu Mugabem, kterou chci v dnešním blogu všem zájemcům o Afriku doporučit. Ale vlastně nejen jim – Mugabeho proměna ze slušného bojovníka za svobodu v samolibého despotu je totiž univerzálním příběhem o tom, jak moc křiví nevyzrálé lidské osobnosti. Navzdory současné pověsti totiž nikdy nebyl primitivním tyranem jako Idi Amin, Mobutu Sese Seko a spousta dalších kruťasů postkoloniální Afriky. Heidi Hollandová například podrobně popisuje Mugabeho obdiv ke všemu britskému, který je zdánlivě tak v protikladu k jeho protibělošské rétorice. Mugabe prý během jejich rozhovoru nejsmutněji působil ve chvíli, kdy hovořil o konci svého kdysi tak přátelského vztahu s britskou královnou. „Pořád milujeme královskou rodinu. Řekl jsem to ostatně princi Charlesovi, když jsem vedle něj seděl na pohřbu papeže,“ svěřil se.

Okolní svět totiž Zimbabwe dlouho považoval za vzornou zemi. Mugabe v 80. letech investoval do vzdělání a zdravotnictví. Nabídl usmíření bělochům a prokázal to například tím, že v čele tajných služeb ponechal muže, který ho měl předtím za úkol zabít. „Je vyzrálý, rozumný a má smysl pro fair play,“ tvrdil po několika setkáních dokonce i Ian Smith, vládce bělošského režimu, proti němuž Mugabe bojoval – svého nepřítele nechal v klidu a přepychu dožít na jeho farmě v Zimbabwe. Tehdy se s Mugabem fotili špičkoví evropští politici a přehlíželi vraždy deseti tisíc podporovatelů Joshua Nkoma, jeho rivala z časů osvobozenecké guerilly.

Hollandová během své rešerše konzultovala několik psychologů. V knize ukazuje, jak se u člověka s mocí rozkladně projeví charakterové nedostatky a potlačená traumata, které by u běžného smrtelníka možná vyústily jen ve vcelku běžné osobnostní vrtochy. Mugabe si z dětství odnesl malé sebevědomí, které přebíjel tvrdou pracovní disciplínou. Už na katolické misii tvrdě dřel, aby si získal uznání katolických knězů, které obdivoval. Píle a disciplína ho dovedly na vrchol osvobozeneckého hnutí a vládní moci, podle Hollandové v něm ale pořád zůstala vnitřní nejistota. Projevila se vždy, když se cítil uražen, odmítnut nebo ponížen – pak se naštval, mstil a nedokázal vsugerovanou křivdu zapomenout. To se spojilo se známými problémy všech diktátorů, kteří si odvyknou slyšet kritiku a ztratí kontakt s reálným světem. Z nadějného vůdce se stal autokrat, který hospodářsky zruinoval svou zemi, přesvědčený o své vlastní výjimečnosti a závislý na moci.

Zájemcům o Zimbabwe dále doporučuji knihu Martina Mereditha a česky psanou historii Zimbabwe a sousední Zambie a Malawi.