Británie dělá pořád stejnou chybu

Plačící československý ministr spravedlnosti, hřímající Hitler a cynický Chamberlain. Ti a mnohé další historické postavy jsou aktéry nové knihy britského novináře Davida Vaughana s názvem Slyšte můj hlas. Útlá novela s prvky dokumentu popisuje ústy vypravěče, mladého Angličana přijíždějícího do Československa v roce 1938, dobu před a po podpisu mnichovské dohody. Příběh vydaný spolu s knihou i na CD pracuje s unikátními nahrávkami tehdejších politiků, ale i novinářů či obyvatel tehdejších Sudet. 

Za pomoci reálných postav a jejich projevů z archivů tuzemského rozhlasu i BBC tu autor mapuje eskalaci napětí mezi Čechy a sudetskými Němci, tehdejší propagandu i postoje československé vlády a západních zemí vůči Hitlerovi. „Británie dělá pořád stejnou chybu. Myslí si, že se jí problémy Evropy netýkají,“ říká s odkazem na historii David Vaughan v rozhovoru pro Respekt.

Situací kolem roku 1938 se zabýváte dlouhodobě, prošel jste stovky archivních rozhlasových nahrávek. Který z projevů Vás nejvíce překvapil nebo zasáhl?
Určitě projev ministra spravedlnosti tehdejšího Československa Ivana Dérera, který pronesl v rozhlase několik hodin po podpisu mnichovské dohody. Během své řeči se zcela zřetelně rozplakal. Já jsem si tak při jeho poslechu uvědomil, co to musí znamenat pro národ, když se reprezentant spravedlnosti země nad její situací veřejně rozbrečí. Když jsem to poprvé slyšel, říkal jsem si - žijeme v určitém světě a jsme přesvědčeni, že se nemůže změnit. Jenže zítra může být všechno úplně jinak a náš svět se může rozpadnout. Všechno co platilo doposud, už neplatí. Vůbec se nedivím, že tehdy po Mnichovu vypukl pocit zlosti vůči Benešovi, Masarykovi vůči celé první republice, protože ze dne na den bylo všechno pryč.

Druhá nahrávka, která mě zaujala a je strašně důležitá, je projev německého faráře z Liberce, otce Reichenbergera, z 16. září 1938. Bylo to krátce poté, co Henlein utekl do Říše. On tehdy jasně varoval své sudetoněmecké krajany před fašismem. Už tehdy poznal, co se stane, snažil se jim říct, že když neudělají krok zpět od propasti, do níž se řítí, ponesou vinu za to, do jaké situace svět dostali. 

Paradoxem se v závěru knihy dozvíme, že po válce a po odsunu Němců se stal právě z otce Reichenbergera skoro fašista. Je to omluvitelné odsunem?
Vysvětluji si to tak, že celý jeho svět, stejně jako svět mnohých jiných, po Mnichově a pak v Americe, kde byl svědkem protiněmeckých nálad, zhroutil. Sudetští Němci ho nenáviděli, Češi ho nenáviděli, byl v exilu, něco se v něm zlomilo. Vrátil se se strašnou hořkostí, kterou nenasměroval na nacisty, kteří ho chtěli zabít, ale paradoxně na Čechy, a dokonce i Židy. Je to tedy minimálně vysvětlitelné. Asi tak, jako je vysvětlitelné, že v 50. letech existovali v Československu stalinisté.

Zajímavý je i projev, o němž píšete v knize a je i součástí CD, kdy rozhodnutí československé vlády obětovat Sudety v rozhlase sděluje a zároveň vysvětluje tehdy slavný herec Národního divadla Zdeněk Štěpánek. Není to zvláštní český fenomén, kdy herci jsou aktéry při zlomových politických okamžicích?
Ten projev je opravdu zvláštní. Štěpánek byl v té době skvělý shakespearovský herec, který zrovna hrál v Národním divadle roli maršála (jeho předlohou byl Hitler, pozn. red.) v Čapkově protifašistické hře Bílá nemoc. Najednou vystoupil z té role do skutečnosti, kdy měl patetický projev obhajující rozhodnutí vlády o Sudetech s tím, že byly obětovány v zájmu evropského míru. Je to opravdu zvláštní český rozměr. Viděli jsme ho i během sametové revoluce; také dnes tu ostatně máme jako ministra obrany herce. Je to tu opravdu častější než v jiných státech, ale vážně nevím, čím to je.

Zkoumal jste archivy britské BBC. Byla jeho tehdejší úroveň informací srovnatelná s československým rozhlasem?
BBC měla silnou tradici, velký rozpočet a dobré zpravodajství. To, co chybělo, ale byla analýza a publicistika. Ale je to pochopitelné, když víme, že Neville Chamberlain se snažil, aby média nekalila vodu a debata o situaci v Evropě měla být omezená. 

Mimochodem jeho projev z 27. září 1938, který také citujete, je velice působivý. Pro Čecha hlavně v té pasáži, kde tehdejší britský premiér říká: „I kdybychom sebevíce sympatizovali s malým národem, který je ohrožován velkým mocným sousedem, nemůžeme za žádných okolností jenom kvůli tomuto národu uvrhnout celé britské impérium do války. Budeme-li muset bojovat, musí to být pro mnohem větší věc než tato.“ Je to britské myšlení, nebo to byla jen ozvěna doby?

Je cítit na každém kroku, že máme pořád blíž k Indii nebo Austrálii než k Evropské unii.

Vypovídá to tedy něco i o dnešní Británii?
Podle mě hodně. Víme samozřejmě, že tehdy Británie nebyla úplně připravená na válku. A také, že tehdy to byla velmoc, která měla nadvládu nad velkou částí světa a měla tedy jiné zájmy než většina jiných zemí Evropy. Také šlo v tom rozhodování hodně o ropu a její zásoby. Takže je to pochopitelné. Ale stejně byla chyba, když si Chamberlain myslel, že to všechno je důležitější než Evropa. A podle mě je to pořád táž chyba, která se v Británii opakovaně vyskytuje ve veřejném mínění i u velké části politické scény: V Evropě jsou problémy, ale to není naše věc. My budeme dělat, jako bychom nebyli součástí Evropy.

Je to popírání skutečnosti, protože Británie je součástí Evropy. Na druhou stranu i dnes je tento pocit pochopitelný. Já jsem teď měl návštěvu příbuzných z Austrálie. Máme stejný jazyk, kulturu, královnu, literaturu, soudní systém, politický systém. Já jsem se narodil 50 kilometrů od Francie, ale cítím, že je mi tato země v něčem mnohem víc cizí než Austrálie na druhé straně světa. To je paradox, který jiné evropské země v takové míře nemají.

Co vám naopak zkoumání dění na konci 30. let řeklo o Češích?
To je těžké. Uvědomil jsem si, jak opravdu nemohli za to, co se stalo po Mnichově. Už se nedalo nic dělat, z Československa byl fakticky satelit Německa a okupace v roce 1939 byla de facto nevyhnutelná. Já jako Brit obzvlášť nemůžu Čechům vyčítat, že nebojovali. Na druhou stranu dodneška je cítit určité zklamání a skepse Čechů vůči zahraničí. Skepse někdy může být dobrá, ale někdy je destruující. Vznikl tady pocit, že Češi nejsou zodpovědní za svůj osud, za svoji současnost. Že za to můžou jiní. Z historického hlediska je to podle mě právě dědictví mnichovské dohody.

Hodně se zaměřujete i na propagandu, kterou vysílal německý rozhlas v Sudetech - a na druhé straně až na jakési mlčení o dění v této části země ze strany československého rozhlasu, aby nevířil vášně komentáři. Co to podle vás říká o současné propagandě a médiích?
Jak je těžké i dnes propagandě čelit. Trochu nečekaně to teď vidíme kvůli konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Rusko velmi cílevědomě propaguje určitý pohled na věc a užívá veškeré nástroje propagandy. Pro stát, kde panuje pluralismus, demokracie a svoboda médií, je to velmi obtížná situace. Protože jak tomu lze čelit? Protipropagandou. Jenomže v takovém případě hrozí, že se obětuje část pravdy. V demokratické zemi by se média zdiskreditovala. Idealisticky říkám, že novináři mají hledat pravdu, a ta zvítězí. Ale nejsem si jist, jestli to stačí. Velkou roli každopádně hraje dobrá analýza. BBC mělo těsně po anexi Krymu zajímavý rozbor Putinova projevu, kde velmi zkušená novinářka Bridget Kendallová analyzovala větu za větou: jaký mají účel, co tím myslel, jaká je realita. Normální člověk, který nemá tolik informací, by na tohle nepřišel.

O situaci kolem mnichovské dohody jste napsal už druhou knihu. Proč jste se rozhodl mapovat zrovna tuhle část české historie?
Pracoval jsem dříve jako šéfredaktor zahraničního vysílání Českého rozhlasu a zjistil jsem, že v rozhlasovém archivu je neuvěřitelně velké množství nahrávek z předválečné doby. Jsou to nahrávky nejen v češtině, ale i ve spoustě jiných jazyků, které zajímavým a zvláštním způsobem mapují vývoj událostí ve druhé polovině 30. let. Jednak jsou autentické, kdy slyšíme hlasy jednotlivých aktérů - a můžeme tak vnímat tehdejší náladu, atmosféru a napětí. Ale je to i součást nějaké doby, nějaké konstrukce. Vše co se zachovalo, bylo odvysíláno a tedy i schváleno - a to v určitém kontextu. Druhý důvod je, že jsem Brit žijící v Čechách, který má navíc za manželku Němku. Takže sudetská krize je „na míru“ mé rodiny, cítím i určité osobní vazby. Mluvím také všemi třemi jazyky a mohu se v tom všem lépe orientovat.