Asfaltová divočina

Jen na vlastní nebezpečí. Tuhle formuli musí podepsat všech devět mužů a žen, kteří se dnes rozhodli vyrazit s průvodcem do šumavské divočiny. Je půl deváté ráno a skupinka turistů středního věku je připravená něco zažít. Všechny nalákala nová atrakce, kterou Národní park Šumava spustil na začátku srpna: sedm tras do míst, kam se obyčejný smrtelník bez zvláštního povolení nedostane.

A dnešní etapa je podle legendy jedna z nejtěžších. Vyráží se do míst, kde žije přísně chráněný tetřev. Celodenní pochod vede „nerovným terénem, obtížně průchodným lesem a podmáčenými porosty“, jak slibují internetové stránky parku. Odměnou za tohle úsilí má být kromě zážitku z neporušené přírody i průvodcův výklad osvětlující, proč se šumavská příroda vlastně chrání. V evropských národních parcích jsou podobné výlety samozřejmostí. V Česku je to ale horká novinka. Všichni jsou tedy v napjatém očekávání, co dnešní den přinese.

Byla to kachna

Je to starý – a dnes už trochu ohraný spor. Turisté i šumavští starostové už léta kritizují ochranáře z parku za to, že do těch nejkrásnějších míst Šumavy odmítají pouštět lidi. Ironicky se mluví o „zelené oponě“, která nahradila tu „železnou“.

Vedení parku se nedávno rozhodlo tuhle zelenou oponu prolomit. Za třísetkorunový poplatek, pro omezený počet lidí (maximálně čtrnáct v jedné skupině) a jen do konce letní sezony v září. Divočina se tak má zpřístupnit dohromady pěti stům šťastlivců, kteří stihnou zabrat volná místa. Na nezájem si vedení parku nemůže stěžovat. Dvě trasy už jsou „zabrané“, ostatní z poloviny zaplněné.

„Jen abychom nedopadli jako Švorcová v Králi Šumavy,“ připomíná žertem jedna z dam v pevných pohorkách a s fotoaparátem kolem krku na scénu, ve které slavnou komunistickou herečku pohltí šumavské rašeliniště. „Nebojte, tak hrozné to nebude,“ uklidňuje průvodce Jiří Franc, když ukládá do batohu lejstro s podpisy všech zúčastněných.

Prováděním turistů po šumavských kopcích se tento mohutný usměvavý muž živí už přes deset let. I dnešní cesta pro něj má být premiérová. Prošel ji pouze jednou, když dostával školení od zaměstnanců národního parku. Jeho další slova ale poněkud chladí nadšení výletníků.

„Jestli čekáte, že dorazíme na Modravské slatě, tak těm se vyhneme,“ říká. Na tvářích turistů je vidět zklamání. Zapovězený šumavský mokřad považovala většina z nich za vrchol celé cesty. „V televizi ale říkali, že na slatě se dostaneme,“ zní vyčítavá reakce ze skupiny. „No právě,“ pokyvuje s omluvným úsměvem pan Franc. „To byla kachna. Novináři si to spletli s Modravskými pláněmi. Snad se vám ale výlet bude i tak líbit,“ říká a velí k odchodu.

Po šesti kilometrech chůze po červené značce vedoucí na silnici s novým asfaltovým povrchem je všem jasné, že divočina se hned tak konat nebude. Při výkladu pana France, který se nejčastěji týká květů rostoucích podél silnice, musejí výletníci do divočiny uskakovat projíždějícím cyklistům. Jsme na jedné z turistických magistrál, kde se běžně potkávají chodci, cyklisté i milovníci kolečkových bruslí. Na adresu lidí z národního parku začínají za takový „zážitek divočiny“ padat uštěpačné poznámky. Vede v nich zvlášť pražská lékařka Hana Šrámková, která má na Šumavě chalupu.

„Tak za tohle jsme platili tři sta korun!“ hlásí ostatním, když po studiu mapy zjišťuje, že po běžně přístupných cestách se bude odehrávat většina dnešního výletu. „Tomuhle říkáte divočina?“ obrací se na průvodce. „Tady pánovi to nevyčítejte, ten trasy neplánoval,“ hájí průvodce Jiří Doležal, který pracuje v informačním centru obce Modrava. „Ale vzkažte to vedení parku, ti by to měli slyšet!“

Co tady děláte?

Nakonec se ale přece jen něco děje. Pan Franc odbočuje z asfaltky na lesní cestu, přeskakuje potok a všichni se noří do vlhkého dusna šumavského pralesa. „Určitě znáte tu povídku od Karla Klostermanna o mladém adjunktovi, který když přišel na Šumavu, tak ho ze všeho nejdřív poslali koupit si pořádné boty,“ vykládá ztichlé skupině. „Teď můžete na vlastní kůži poznat proč,“ dodává a vyráží dál.

Celou reportáž čtěte v pondělním vydání Respektu.