23 let s Klausem

Někdy je zajímavější cesta k vítězství než vítězství samotné. A to rozhodně platí v případě zvolení Václava Klause prezidentem. O tom, že svůj post obhájí, pochyboval jen málokdo. Šlo spíše o to, s jak velkou podporou to bude, kdo všechno ho podpoří a co to vyvolá na politické scéně. Tak se na to pojďme podívat.

Kam zmizela Olga

Byl to nečekaně zajímavý a vyrovnaný souboj dvou kandidátů. Dvou naprosto odlišných pohledů na svět, které ale spojovala v Česku nečekaná věc: Klaus i Švejnar nahlas říkali, že nejvyšší post v zemi chtějí, těší se na něj a jsou připraveni. Žádné obligátní – když se ode mne chce ta oběť, tak já to nějak skousnu. A nevadí, že lepší kandidát prohrál, to se stane. To by ale měla být do jisté míry poslední vzpomínka na Švejnarovo tažení. Jestli se chce někdo trápit tím, co mohlo být, kdyby…, tak prosím, ale je to naprosto zbytečné.

Česká republika nebude za prezidentování Václava Klause ani horší, ani lepší zemí. O tom se rozhoduje v jiných institucích, jako je vláda, parlament či kraje. Možná bude víc zamračená a drobet směšnější. O víkendu se hrálo zejména o symbol.

A jaké to bude mít dopady na politickou scénu? Nepochybně si oddechne ODS, která odsunula na později střet Pavla Béma a Mirka Topolánka. Jejich ostrá hádka z minulého týdne o to, kdo více selhal při první neúspěšné volbě, byla předzvěstí, co dříve či později přijde.

Jako opravdový vítěz prezidentské volby působila dlouho Strana zelených. Našla dobrého kandidáta a přesvědčila další partaje k jeho podpoře, aniž by přitom za odměnu zrazovala koalici. Jenže pak přišla trapná tečka, když na druhou volbu nedorazila jejich poslankyně Olga Zubová. Nejenom že tím podtrhla už tak oslabený tábor, ale nedůvěryhodnými výmluvami vyvolala i podezření na politickou korupci.

V souvislosti s lidovci stojí za zmínku zejména jedna výjimečná věc – snad nikdy od roku 1935, kdy pomohla Edvardu Benešovi v cestě na Hrad, nezasáhla katolická církev tak výrazně do hlasování o hlavě státu. Biskupové Dominik Duka,František Václav Lobkovic a Jan Graubner, ale i řada kněží a opatů tlačili na lidovecké poslance a senátory, že musejí zvolit Klause, aby ODS schválila církevní restituce. Kardinál Vlk z toho byl natolik zoufalý, že obvolával některé volitele za KDU-ČSL, aby jim vysvětlil, že volba je čistě na nich.

Kdo si prezidentské klání nejvíce „strategicky“ užíval, byli komunisté. Strana, která tradičně nepodřizuje své konání ničemu jinému než cíli zbourat svobodný systém a získat absolutní moc, rozjela složitou hru. Poté, co její zástupci nějaký čas omotávali kolem ČSSD a zelených (u nich neúspěšně) kompromitující síť různých obchodů a dohod za podporu „jejich“ kandidáta, přišlo stranické vedení s vlastním volebním koněm. Tím vnesli důležité zakolísání do „švejnarovského tábora“ a de facto pomohli zvolit Václava Klause, aniž pro něj zvedli ruku. Co jim toto lavírování do budoucna politicky přinese, je v tuto chvíli předčasné hodnotit. Zatím se zdá, že hlavně ztráty: rozzlobili totiž šéfa ČSSD Paroubka natolik, že tento stoupenec společného růžovo-rudého vládnutí hlasitě prohlásil, že spolupráce s komunisty není možná. Nicméně předseda KSČM mu hned připomněl: bez nás ČSSD nic neprosadí a my nic bez nich, jsme si souzeni. Lze předpokládat, že vztahy na opoziční levici se zřejmě uklidní, ale hloubku Paroubkova možného vystřízlivění poznáme až po čase.

Celý komentář čtěte v pondělním Respektu 8/2008.