23 let s Klausem

Někdy je zajímavější cesta k vítězství než vítězství samotné. A to rozhodně platí v případě zvolení Václava Klause prezidentem. Dalších pět let s mužem, který nezapomíná.

Někdy je zajímavější cesta k vítězství než vítězství samotné. A to rozhodně platí v případě zvolení Václava Klause prezidentem. O tom, že svůj post obhájí, pochyboval jen málokdo. Šlo spíše o to, s jak velkou podporou to bude, kdo všechno ho podpoří a co to vyvolá na politické scéně. Tak se na to pojďme podívat. 

Kam zmizela Olga

Byl to nečekaně zajímavý a vyrovnaný souboj dvou kandidátů. Dvou naprosto odlišných pohledů na svět, které ale spojovala v Česku nečekaná věc: Klaus i Švejnar nahlas říkali, že nejvyšší post v zemi chtějí, těší se na něj a jsou připraveni. Žádné obligátní – když se ode mne chce ta oběť, tak já to nějak skousnu. A nevadí, že lepší kandidát prohrál, to se stane. To by ale měla být do jisté míry poslední vzpomínka na Švejnarovo tažení. Jestli se chce někdo trápit tím, co mohlo být, kdyby…, tak prosím, ale je to naprosto zbytečné.

Česká republika nebude za prezidentování Václava Klause ani horší, ani lepší zemí. O tom se rozhoduje v jiných institucích, jako je vláda, parlament či kraje. Možná bude víc zamračená a drobet směšnější. O víkendu se hrálo zejména o symbol.

A jaké to bude mít dopady na politickou scénu? Nepochybně si oddechne ODS, která odsunula na později střet Pavla Béma a Mirka Topolánka. Jejich ostrá hádka z minulého týdne o to, kdo více selhal při první neúspěšné volbě, byla předzvěstí, co dříve či později přijde.

Jako opravdový vítěz prezidentské volby působila dlouho Strana zelených. Našla dobrého kandidáta a přesvědčila další partaje k jeho podpoře, aniž by přitom za odměnu zrazovala koalici. Jenže pak přišla trapná tečka, když na druhou volbu nedorazila jejich poslankyně Olga Zubová. Nejenom že tím podtrhla už tak oslabený tábor, ale nedůvěryhodnými výmluvami vyvolala i podezření na politickou korupci.

V souvislosti s lidovci stojí za zmínku zejména jedna výjimečná věc – snad nikdy od roku 1935, kdy pomohla Edvardu Benešovi v cestě na Hrad, nezasáhla katolická církev tak výrazně do hlasování o hlavě státu. Biskupové Dominik Duka,František Václav Lobkovic a Jan Graubner, ale i řada kněží a opatů tlačili na lidovecké poslance a senátory, že musejí zvolit Klause, aby ODS schválila církevní restituce. Kardinál Vlk z toho byl natolik zoufalý, že obvolával některé volitele za KDU-ČSL, aby jim vysvětlil, že volba je čistě na nich.

Kdo si prezidentské klání nejvíce „strategicky“ užíval, byli komunisté. Strana, která tradičně nepodřizuje své konání ničemu jinému než cíli zbourat svobodný systém a získat absolutní moc, rozjela složitou hru. Poté, co její zástupci nějaký čas omotávali kolem ČSSD a zelených (u nich neúspěšně) kompromitující síť různých obchodů a dohod za podporu „jejich“ kandidáta, přišlo stranické vedení s vlastním volebním koněm. Tím vnesli důležité zakolísání do „švejnarovského tábora“ a de facto pomohli zvolit Václava Klause, aniž pro něj zvedli ruku. Co jim toto lavírování do budoucna politicky přinese, je v tuto chvíli předčasné hodnotit. Zatím se zdá, že hlavně ztráty: rozzlobili totiž šéfa ČSSD Paroubka natolik, že tento stoupenec společného růžovo-rudého vládnutí hlasitě prohlásil, že spolupráce s komunisty není možná. Nicméně předseda KSČM mu hned připomněl: bez nás ČSSD nic neprosadí a my nic bez nich, jsme si souzeni. Lze předpokládat, že vztahy na opoziční levici se zřejmě uklidní, ale hloubku Paroubkova možného vystřízlivění poznáme až po čase.

Šéf sociální demokracie dostal ještě jednu lekci, když mu utekl další poslanec Evžen Snítilý. I když tady je v tom trochu nevinně. Možná je to jediná oběť známého politického nadháněče Miroslava Šloufa, který v řadách své domovské ČSSD otevřeně verboval hlasy v Klausův prospěch. Jedna věc, která zapadla – Snítilého spolupráce s totalitními službami, jež se teď probírá jako žhavá novinka, žádnou novinkou není. Už v roce 1997 ji odhalil tehdejší opoziční předák Miloš Zeman ve svém legendárním kufříku tajných dokumentů, které podle Zemana dokazovaly „náběh na policejní stát v České republice“. Na Snítilého tam byla složka, včetně jeho krycí estébácké přezdívky Roman. Brzy ale vyšlo najevo, že kufřík je propagandistickým tahem, který sestavili Zemanovi lidé, tedy i poradce Šlouf. Že by nyní Snítilého upozornil, že toho má více a ke zveřejnění?

Řekni, po čem toužíš

Zajímavé bude sledovat, co se dál bude dít s Janem Švejnarem. Za krátkou dobu dokázal získat velkou popularitu u veřejnosti, zaujmout politické představitele a formulovat prezidentský program. Jak se blížila volba, dopouštěl se řady chyb, třeba když rozmělňoval své názory, ale to se dá připsat nezkušenosti.

To jsou věci, které se mohou časem vyladit. Bude to chtít? Jeho plány se zřejmě brzy dozvíme. Lidé ze Švejnarova okolí říkají, že rozhodně bude chtít nějak pokračovat v politice. Pravděpodobně jsou nereálné úvahy, že by zakládal novou stranu. Pro to nejsou ani voliči a ani lidé, kteří by ji tvořili. Zároveň je však nepravděpodobné, že by do nějaké strany vstoupil. Možná je i varianta, že by se připravoval na přímou volbu prezidenta za pět let. „Už zítra rozjíždíme kampaň,“ říká Kateřina Jacques ze Strany zelených. Pokud to tak bude, je to velmi ambiciózní a nelehký plán.

A ve výčtu otázek nám zbývá ještě jedna. Jakým bude Václav Klaus prezidentem ve druhém období? Řada jeho kritiků na Hradě říkala: „Tak teď musí být opatrnější, vždyť obhájil nejtěsnějším rozdílem a vyhrál díky chlapovi, který dělal pro StB (Snítilý), uplaceným přeběhlíkům (Melčák a Pohanka), ztracené poslankyni (Zubová) a lidovcům, kteří chtějí zpátky církevní majetky.“ Sázet však v Klausově případě na reflexi a vstřícnost, to je naprosto mylná úvaha. Václav Klaus prý zuřil, když nevyhrál hned v první volbě, ale již vteřinu po vyhlášení konečných výsledků volby druhé se cítil jako absolutní vítěz.

Už jeho kandidátský projev naznačil, že vnímá situaci značně bojovně: „Pokud toužíte po takovém zítřku, ve kterém je kontrolováno vaše svobodné hlasování a je zastrašován každý, kdo se opováží projevit svůj vlastní názor, pak jsem určitě mužem včerejška. Pokud se cítíte dobře v atmosféře nepřátelství, konfliktu, osočování a zesměšňování, nemohu být váš kandidát.“

Víc než dlouhé analýzy odkryje Klausův přístup jedna historka z Pražského hradu. Po zvolení prezident slíbil rozhovor do hlavních zpravodajských relací všech televizí. Té veřejnoprávní se ale bez omluvy vyhnul, evidentně proto, že jako jediná o něm netočila oslavné reportáže. Václav Klaus zkrátka nezapomíná. Možná by nebylo marné se v tom od něj trochu přiučit.