Proč lidé jezdí na výlety do koncentračních táborů
Sergej Loznica uvedl na festivalu ve Varech dokument Austerlitz
Bránou s nápisem Arbeit macht frei tečou davy lidí. Mladí i staří tisknou na ucho černou krabičku audio-průvodce. Zastaví se. Fotí. Snímek si někteří z nich pořídí i u dřevěných kůlů, na kterých v koncentračním táboře Sachsenhausen umírali pověšeni za ruce po měsících v temných kobkách o hladu političtí vězni. Muž v šortkách dokonce zaujme stejnou pózu a čeká, až jej přítelkyně vycvakne.
„Dvě největší atrakce jsou nápis Arbeit macht frei a krematorium. To mezitím je příliš neoslovuje,“ říká po projekci dokumentu Austerlitz na festivalu v Karlových Varech ruský režisér Sergej Loznica, jeden z nejvýraznějších evropských dokumentaristů současnosti. Jeho černobílý film vyžaduje vytrvalost: kamera je jen staticky zamířena na procházející, postávající či odpočívající návštěvníky a otevírá otázku, co je do nacistických koncentračních táborů táhne. A jestli se z památníků stala jen další turistická atrakce, nebo návštěvníkům přináší i něco jiného.
Ve svých dvou předchozích filmech Majdan (2014) a Událost (2015) se Loznica zaměřil na revoluční události na Ukrajině. Austerlitz je pohledem do hlubší minulosti, který ale se současností úzce souvisí. „Po druhé světové válce měli lidé strach. Báli se toho, co udělali a prožili. Vytvořili si tak odstup, ale ne plné pochopení pro to, co se stalo. Dnes lidé strach ztratili. Mohou se v táborech dotýkat smrti z bezpečné vzdálenosti, a tak snadno hrozí, že se bude něco podobného opakovat,“ říká Loznica a dodává, že v Majdanu a Události sledoval aktéry historie, jak vytvářejí dějiny. Austerlitz se naopak dívá na pasivní objekty, kteří na sebe nechávají historii působit.
Loňský film Loznica poskládal ze záběrů z koncentračních táborů v Dachau a Sachsenhausenu, které se díky blízkosti Berlína staly jednou z deseti nejvyhledávanějších atrakcí na seznamech turistů přijíždějících do německé metropole. Do prostoru tábora, chodeb budov nebo před krematoria postavil kameru, namířil na návštěvníky a nechal ji tiše běžet. Dokument otevírá několikaminutový statický záběr zpoza stromořadí na lidi procházející před neurčitou budovou. Loznica tak vypichuje jednu výraznou rovinu celého filmu – neschopnost vidět a nemožnost ukázat hrůzy holocaustu.
Nesmírně pomalu se z velkých celků snímajících davy postupně dostává na polo-celky budov nebo jednotlivých zákoutí koncentráku, aniž však v jakýkoliv moment „bedekrově“ a přehledně ukáže celý tábor. V mnoha případech zatajuje i to, co lidé vlastně vidí. Dlouhé minuty například sledujeme rodinu procházející od jedné cely ke druhé, páry za otevřeným oknem nebo detaily tváří mladých dívek, které se dívají na cosi kamsi před sebe a přes jejich tváře přechází temný stín. Emoce kontrastuje s doposud viděným, na první pohled konzumním přístupem zakončeným selfíčkem nebo svačinou hned vedle kobek, kde lidé umírali hlady.
S tím, že diváci nevidí, co sledují turisté, souvisí dojem, že Loznica jejich chování spojuje s prázdnotou pohledu – s neschopností spatřit dějiny, jež se časem slily do jednoduše rozpoznatelných formulí. Plynové komory se sprchami, komíny chrlící lidský popílek, počty mrtvých. Skutečnost za nimi vybledla, pokud kdy byla vůbec plně pochopitelná. „V krematoriu se dokonce pořádají představení. Tu černou díru nasvítí světlem, aby mohli návštěvníci lépe vidět dovnitř. Mě zajímá, co si myslí, že tam uvidí,“ vysvětluje Loznica.
Správci v Sachsenhausenu jeho film považují za manipulativní. Na režiséra Loznicova formátu je přitom Austerlitz trochu odpočinkový projekt. Téma kulturní paměti a komodifikace tragédie podává s menší intelektuální razancí než v předchozích snímcích. Ale i tak rozhodně stojí za pozornost už kvůli aktuálnosti. „Můj film je spíš otázkou, než že by nabízel odpověď na to, proč lidé do koncentračních táborů jezdí a co tam prožívají. Nevím, jestli to berou jen jako atrakci bez paměti,“ váhá ostatně sám Loznica s příkrým soudem: „Lidé a svět jsou v tomhle ohledu podle mě složitější. Ale mám pocit, že se tam odehrává něco nebezpečného.“
Z Karlových Varů 2017:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
