Nikoli film o neonacismu, ale o jednom zastydlém podivínovi

Za „filmovou návštěvu u spoluobčanů, kterým se stýská po Adolfu Hitlerovi“ označuje distribuční materiál nový snímek Víta Klusáka Svět podle Daliborka. Film, který zastupuje českou kinematografii v soutěži dokument na karlovarském festivalu. Klusák ho dva roky natáčel s Daliborem K., sedmatřicetiletým lakýrníkem z Prostějova, který na svém YouTube kanálu zveřejňoval videa, v nichž mluvil o své „nenávisti k cikánům“, obdivu k Hitlerovi či ironicky nabízel multi-kulti cukroví na Vánoce. Kromě toho natáčel amatérské hororové scénky, zhudebňoval vlastní ultra šovinistické texty a na internetu hledal „alternativní“ informace o holokaustu. Rád by si zahaljoval na koncertě Orlíku, ale na demonstraci do Prahy nepojede, protože má fobii.

Ambice Víta Klusáka byly v tomto případě dvojí – pokusit se pochopit, odkud se extrémní názory muže ve středních letech berou, a ukázat, že to není ohraničený problém jednoho člověka, ale určitá nebezpečná nálada ve společnosti, kterou doznívá uprchlická krize. Obojí jsou podstatné otázky, ale dokument na ně nenabízí žádné podstatné odpovědi.

Mimo okruh

Klusák si dokáže vybírat pro své dokumenty atraktivní, společností rezonující témata (konzum a manipulace, radar, korporace a vyvlastnění) a zpracovává je se švihem, intelektuální drzostí - a často i drzou (jakkoliv atraktivní) zkratkovitostí. V tomto ohledu není jeho nejnovější snímek výjimkou.

Téma českého neonacismu sice není tak silné jako v 90. letech, ale na povrch vystoupalo možná nebezpečněji než předtím - v plíživé podobě v souvislosti s nedávným přílivem uprchlíků do Evropy. Ohrožení národní celistvosti, bezpečnosti a čistoty najednou začalo nabírat na aktuálnosti. A nejen v pravicových okrajích společnosti.

Realita se po letech poměrného klidu radikálně zkomplikovala způsobem, na který nejsou Evropané zvyklí. Zmatení, zloba nebo prostě strach jsou pochopitelné reakce, které nejsou a priori směšné nebo zpátečnické - jakkoliv extrémní, veřejně prezentované případy typu songu Evropo dýchej vyvolávají nevěřící úsměv. Bylo by ale naivní odbýt takové výlevy poznámkou, že jsou jejich autoři „hloupí“ nebo mají „hloupé názory“.

Není neobvyklé setkat se s názorem, že o palčivých tématech, mezi která rozhodně uprchlíci patří, debatují hlavně intelektuální elity odtržené od „normálních lidí“. Často takový názor zní z úst příslušníků samotných kulturních elit, které (alespoň ty schopné sebereflexe) cítí potřebu pochopit, co se děje mimo jejich bezprostřední názorovou blízkost. I Klusákův dokument je evidentně motivovaný snahou pochopit, co se honí v hlavě člověku, který „blbé názory“ říká, v jakém světě žije a proč jeho svět a myšlení vypadají tak, jak vypadají.

Dalibor K., který stále žije s matkou, si tvůrce pouští do obýváku, ložnice, kuchyně i práce. Žije pro ně svůj život, snídá buřty, chodí do práce do továrny, natáčí videa, v nichž se stylizuje do kandidáta na prezidenta, v maskáčích demonstruje, jak se používá teleskopický obušek nebo zpívá vulgární a primitivní texty. Dostává se do střetu s vlastní matkou, která si do bytu přivede přítele s podivnou minulostí a názory podobně extrémními jako má Dalibor. Nakonec dokumentaristé Dalibora, jeho rodinu a přítelkyni Janu vezmou na výlet do Osvětimi, kde jej konfrontují s paní Liškovou, která jako čtrnáctiletá vyhlazovací tábor přežila.

Nad touhou pochopit, odkud se názory muže, který se považuje za neonacistu, berou, ale postupně vítězí v tvůrčím pojetí jakési předvádění podivína kombinované s pohoršováním. Aniž by musel být člověk vystudovaný psycholog, je evidentní, že Dalibor K. má problém, kvůli kterému je snadným terčem. V podstatném ohledu je to sedmnáctiletý kluk, pro něhož není neonacismus ani tak fixní světonázor jako zastydlý způsob vytváření vlastní identity. Kdyby mu Romové neukradli na diskotéce cigára, když mu bylo třináct, a nebyl v té partě, ve které byl, klidně si mohl zvolit identitu punkera nebo skateboarďáka. Pubertální zastydlost je jasná i z jeho patetického (ne)vztahu k ženám a sexualitě.

Intelektuální převaha

Nejde tady o omlouvání toho, co vypouští z úst – což je demagogické, případně odpudivé. Jde o způsob, jak s ním dokumentaristé pracují. Vykreslují jej a jeho matku Věru hlavně jako podivíny, kteří se často chovají na hraně grotesky – za všechny scény stojí za pozornost poetický běh Dalibora v rozkvetlé řepce, během něhož recituje vlastní báseň o oplodňování matky země.

Přehnaným dlením na tom, co střední třída vnímá jako nevkus – kýčovité vánoční dekorace, svetry s leopardím vzorem nebo oběd v igelitce – vynášejí snadné hodnotové soudy o mentální i ekonomické chudobě. Ty sice můžou mít našlápnuto k něčemu obecnějšímu, ale nakonec nejdou k žádným kořenům. Slouží víceméně k tomu, aby divák nevěřícně kroutil hlavou nad tím, v čem to vlastně „ti druzí“ (a my s nimi) žijí. Intelektuální převaha je evidentní. A je zde formou konfrontace, které se chtějí tvůrci jinak vyhnout, jakkoliv s názory Dalibora zásadně nesouhlasí. Jen na konci, v epilogu v Osvětimi, „ujedou“ Vítovi Klusákovi nervy a ve zcizujícím momentu si Dalibora podá.

Dalibor K. je evidentně hraniční případ, u něhož se téma neonacismu dobře propojilo s výstředností a kreativním střevem, díky němuž přehrává scénky na kameru - což je zábavnější než točit investigativní dokument o neonacistech nebo o tom, co si myslí o uprchlické krizi obyvatelé Prostějova. Brát jej jako reprezentativního zástupce neonacistické scény nebo jako vox-populi ale nejde.

On totiž vlastně opravdovým neonacistou není. Navíc, tvůrci volí metodu stylizovaných výjevů, do nichž sice Daliborova ochota hrát svůj život dobře zapadá, ale zároveň ubírá z toho, co bývá na dokumentech takového typu nejvíce cenné – z pocitu autenticity. Přiblížení se jinému světu, jinému myšlení.

Pokud bereme Svět podle Daliborka jako portrét jednoho extrémního podivína, pak je to povedená mentální groteska, jakkoliv nepříjemná. Soustředěnější obecná výpověď o myšlenkových tendencích v části současné české společnosti, jíž prostupují nebezpečné názory, však chybí. Válcuje ji freak show.

Pro někoho tak bude nejzajímavější zabývat se – podle Víta Klusáka falešnou – otázkou, nakolik je vše nahrané a neuvěřitelný Dalibor K.  studentem herectví z DAMU, který skvěle vystřihl svěřenou roli. Na ni navíc vrhá možný znepokojivý stín sahající k hranicím etiky dokumentu informace, že Dalibor a ostatní podepsali s dokumentaristy smlouvu na „polohraný film“ a jeli podle scénáře. Tvůrci to popírají.